Vzhledem k tomu, že jsou Vánoce, nabízíme dvě kratičká zamyšlení, jak vnímají svátky naši čtenáři.

Začal nám vánoční čas
A tak všichni, kteří se snaží vyhnout tomuto všudypřítomného shonu, navštěvují bary s vysoce alkoholickými nápoji, lékárny nabízející antidepresiva, případně samotné psychoterapeuty. Toto jednání je následek toho, že celé Vánoce poslední dobou příšerně zkomerčněly. Dříve byly tyto svátky klidným a mírumilovným obdobím roku, kdy se sešla celá rodina u plápolajícího krbu, vyprávěla si Vánoční legendy a čekala na příchod obtloustlého veselého děduly, který jim přinese to, po čem nejvíc touží. Je docela možné, že je tomu dnes jinak i proto, že málokdo má dnes doma, krb, vzhledem k tomu, že většina lidí se poslední dobou natlačila do obrovských betonových králíkáren, kterým říkají paneláky. Možná, že je k šílenství dohání i to, že ve většině Vánočních pořadů a filmů, vidí roztomilé malé domečky, se spoustou malých roztomilých žároviček, veselými dětmi, babičkou v houpacím křesle, která plete dětem svetr se sobem, ale hlavně, hlavně jsou tam všude krásné, zdobené, obrovské krby. Kdybychom se podívali do dnešní domácnosti, zřejmě se po vyjetí výtahem do pátého patra octneme před nevýraznými šedými dveřmi s oprýskanými futry. Uvnitř budou dva spratci, které domů dvakrát týdně přivádí policie, říkají vám ty vole a o Vánocích ví jen to, že pokud nedostanou tu novou mp3 za tři tisíce, nebo alespoň obálku s několika známými osobnostmi, nejlépe Františkem Palackým, tak vám ze života udělají ještě vetší peklo než do teď. Vaši rodiče místo pletení, řeší jakého idiota a povaleče jste si to vzali, a že si za tu hrůzu doma můžete vlastně sami. Nehledě na to, že se v patnácti dozvíte, že dárky Vám nikdo nedonese, ale musíte je nakoupit sami. Potom se není čemu divit, že klasická česká rodina, vynaloží nejvíce peněz na alkohol, prášky na spaní a právníky, vzhledem k tomu, že se po rozvodu snažíte zbavit dětí. Modernizace nás dohnala k tomu, že se každý rok děsíme toho dne, kdy se jedenáctý měsíc přehoupne a znovu začnou Vánoce, které už nejsou pro potěchu dětí a odpočinek. V supermarketech se tlačí davy pološílených lidí, zejména těch postarších, kteří mají tolik času, že nejraději dělají, že něco dělají. Nebo vás pozorují přes kukátko ve dveřích, aby o něco nepřišli. Nejhorší je dívat se lidem kolem do očí. Ty tupé výrazy, snažící se ukořistit cokoliv co je ve slevě, mne vždycky vyděsí.

A jsou tu zase
Když zavřu oči a vrátím se o několik let zpátky do věku dítka školou povinného, cítím po těle znovu to zvláštní napětí z blížících se Vánoc a hlavně Štědrého dne. Psaníčko za oknem pro Ježíška už dávno zmizelo, můj bratr s velkou pečlivostí prohledal všechny skříně, snad aby se ujistil, že Ježíšek na nic nezapomněl a já chodím potají ujídat maminčino cukroví. Pohádky jedna hezčí než druhá, taky spousta sněhu a pak už jen to dlouho očekávané zacinkání zvonečku...
A teď otvírám oči... Jsem to já a po těle zase to zvláštní napětí. Jestli, až přijdu domů z práce, stihnu uklidit, nakoupit, napéct cukroví, obstarat dárečky pro manžela a čtyři děti nazdobit stromeček a přitom si udržet úsměv na tváři a dobrou náladu. Povedlo se, už dávno vím, že nemusíme mít na stole dvanáct druhů cukroví, že nemusí být zrovna teď umytá okna, raději půjdu s dětmi na procházku poslechnu si co je trápí, co je potěšilo, jaká mají přání co od života čekají a budu jen tajně doufat, že taky cítí po těle to zvláštní napětí.