Někdo rád vzpomíná na dětská léta, jiný nerad. Někdo dostává kopřivku, když uslyší jen slůvko škola, jiný se naopak zasní a zavzpomíná na paní učitelku, která na černou tabuli bílou křídou napsala první písmena, která žáčci přepisovali do sešitů. Každý z nás vzpomíná na školu jinak, ale v každém z nás určitě škola zanechala nějakou tu stopu, ať už to bylo učivo, spolužáci nebo paní učitelka.

Když jsem zaslechla rozhovor desetileté Romanky Grygarové, jak mamince vysvětlovala, že bude učit své spolužáky češtinu, zbystřila jsem. A jak takový nápad vůbec vznikl?
Na základní škole Za Mlýmen se děti ze čtvrté A. spolu se svou paní učitelkou Radkou Hetmanovou bavili o tom, čím by chtěli v budoucnu být. Každé dítko mělo své tajné přání, svou představu. Některé chtělo být pilotem, jiné lékařem a malá Romana Grygarová sní o tom, jak bude stát před tabulí a vysvětlovat dětem co je to podstatné jméno a jaké se píše i,y ve slově a nebo co je větné spojení. A proč tedy ne. "Protože Romana pořád básní že chce být učitelkou, domluvily jsme se, že si zkusí odučit jednu hodinu. A protože je dobrá na jazyky, padla volba na hodinu jazyka českého. S Romanou jsme probraly co má zvládnout a jaké učivo," prozradila učitelka 4. A.

Romana vzala úlohu učitelky opravdu zodpovědně. Hodinu zahájila četbou. A brala to opravdu poctivě. Číst musela i její třídní učitelka. Když všichni, tak všichni. Po četbě se třída věnovala určování podstatných jmen nebo větným spojením. Spolužáci se snažili Romaně pomáhat. Byli aktivní a neremcali ani, když měli doplňovat zadaná cvičení. "Mě to baví, chci být učitelkou," prozradila Romana, která se na hodinu poctivě připravovala i doma. Paní učitelka v závěru hodiny Romanu pochválila a prozradila, že v Romaně poznávala sama sebe.