Loupežná přepadení, násilí, krádeže, propouštění. Když pročítám poslední zpráv z regionu, jímá mnou hrůza a nemůžu si nepoložit otázku, kam to vše spěje? Že bychom byli na tom opravdu tak špatně, že už kvůli stovce jsme schopni napadnout malé kluky anebo se zbraní v ruce zaútočit na bezbranné obsluhy barů a čerpacích stanic? Chápu, že ekonomická krize nepostihla jen podniky, ale dolehla i na nás, obyčejné lidi, kteří si denně kladou otázku co dál.

Jak zaplatit nájem nebo hypotéku, když je práce málo, nebo není vůbec. Někteří už teď sahají na dno někde ukrytých posledních zásob. V domácnostech to někdy vypadá jako na bitevním poli, zoufalství dohání některé k depresím, alkoholu, násilí a hádkám. Jsem optimista, stále si říkám, že bude líp. Přiznám se ale, že i ten největší optimista se občas posledního stébla chytá. Je fakt, že tento rok nezačal opravdu šťastně. Honíme se, abychom vše zvládli, abychom zajistili nějakou tu kačku, a zapomínáme na spoustu věcí. Zapomínáme na lidi okolo nás. Zapomínáme, že nám doma vyrůstá teenager, na kterého kvůli tomu neustálému kalupu nemáme vůbec čas a letmo zaregistrujeme doma partnera či partnerku. A když už si ten čas uděláme, nemá zrovna nikdo z přítomných čas na nás. Místo domácích konverzací, existuje buď domácí mlčení, nebo Itálie. Znuděný teenager s očima vypleštěnýma na monitor počítače sleduje stupidní bojovou krvavou hru, nebo listuje erotickými stránkami a vůbec nevnímá, že na něj zrovna někdo mluví. A partner či partnerka? Ti se zase bytem jen mihnou jako stín a frnknou někam pryč. Tak si někdy říkám, jestli je to dobou, nebo jestli jsme někde neudělali chybu. Je jednodušší svést vinu na dobu. A chápu, že ekonomická krize klidu v domácnostech nepřidá.