Nevím, jestli mě nebudou napomínat nebo mi napovídat různí z různých stran, proč zrovna Horníček a proč zrovna Olomouc.

    Nechtěl bych patřit mezi ty, kteří se dokáží obratně připojit ke slavným jménům a tak trochu se hřát nebo alespoň přihřívat v záři jejich slávy. Vše, co po létech ze vzpomínek lovím, se dá prokázat a na všechno mám svědky mezi přáteli, kteří „byli u toho“.




Měli jsme v Olomouci soubor, podle tehdejších terminologií Divadlo malých forem,
kterému jsme říkali Skumafka – to jest : Skupina malých forem kabaretu. A
samozřejmě jsme si dovolili občas pozvat známé umělce jako hosty našich pořadů.
Byli to třeba Hana Vítová s R.A. Dvorským, J.R. Pick a jeho kolegové z Paravanu
a „odvážili“ jsme se pozvat i Miroslav Horníčka. Znali jsme ho samozřejmě
především z jeho Hovorů přes rampu a už předtím z jeho Pondělků s tetou v
Kavárně Vltava, jeho Odpovědny v Čs. rozhlase, v Mladém světě a Dikobrazu. A
obdivovali jsme jeho pohotovost, s jakou dokázal odpovídat i na záludné otázky.
On sám to vysvětloval takto : „To je přece zcela jednoduché. Tu praxi mám už od
školních let. Ať se tě zeptají na cokoliv, mluv jenom o tom, o čem něco víš.
Například : já jsem se ke zkouškám našprtal Jana Nerudu, vytáhl jsem si otázku
Karolina Světlá a tak jsem začal : Karolina Světlá, známá spisovatelka, měla
velmi důvěrného přítele v Janu Nerudovi – no a dál už jsem vyprávěl jen o něm.“



Někdy v šedesátém roce už jako známý partner Jana Wericha z Divadla ABC,
konferoval M.Horníček v Olomouci koncert Karla Vlacha, kde nám představoval
mladého nadějného zpěváka – Brňáka Milana Chladila. Po koncertě jsme se s ním
setkali a on si velmi pochvaloval olomoucké publikum. „Už jsem o tom slyšel, že
je tady báječné publikum. A po dnešku to mohu potvrdit.“ No a to byla šance pro
nás.

Sdělili jsme mu, že bychom ho rádi pozvali na takové menší turné po Olomoucku,
protože víme o tom, že s Milošem Kopeckým po úspěšném Tvrďáku, se kterým také v
Olomouci hostovali, provozují tzv. Hovory přes rampu.

/„Proč hovory a proč právě přes rampu ? Ten pořad jsme tak nazvali proto, že
chceme v jeho rámci zrušit ten pojem i skutečnost rampy, která tu vždycky leží
jako nepřekročitelná hranice mezi hledištěm a jevištěm, mezi hercem a divákem a
brání těm dvěma v jakémsi přímém pohovoru a dohovoru. Já vím, že vás v hledišti
napadají celé řady otázek, které byste rádi položili těm na scéně, na plátně
nebo na obrazovce, ale nemůžete přerušit představení jen proto, abyste se
zeptali : Proč hraješ tohle a ne tamto ? Anebo : Proč to hraješ tak a ne naopak
? Anebo : Proč hraješ ? Proč nejsi u pošty ?

Ale i nás na jevišti napadají při hře otázky, které bychom v jisté chvíli chtěli
položit vám v hledišti. Například : Čemu jste se teď smáli ?

Anebo – což bývá častěji a hlavně při veselohrách : Jak to, že jste se teď
nesmáli ?

Ale není nám dáno si tyto věci vyřizovat v rámci představení, přenosu či
promítání, a protože věřím, že jsou to věci společné a že by vyřízeny být měly,
dělám tyto hovory, kde se můžete ptát na všecko, co vás zajímá. Ptejte se na
cokoli, vím všecko. Co nevím, to si vymyslím....“/

Miroslav Horníček si Olomouc oblíbil. Nejen proto, že opakovaně tvrdil o
olomouckém publiku, že patří mezi nejlepší u nás, v Evropě a možná i na světě,
ale jistě také proto, že tu našel mnoho nových přátel. Jsem šťasten, že jsem
mohl být jedním z nich. Měl své přátele a příznivce také mezi posluchači i
přednášejícími na Universitě Palackého, s nimiž si rád popovídal.



Jednoho odpoledne se měly uskutečnit Hovory přes rampu v Lipníku nad Bečvou u
vojáků. Můj kolega, Václav Čapek, který v té době pracoval jako dramaturg
koncertního a estrádního jednatelství a měl tento zájezd na starosti, šel pro
oba umělce do hotelu a M. Horníček byl připraven na minutu přesně jako vždy. Oba
pak šli pro M. Kopeckého, zaťukali na dveře jeho pokoje : „Mildo, jedeme do
Lipníka !“ – „Já nikam nejedu.“ – „Neblbni, je na to smlouva !“ – „Tak ji
zrušte.“ – A nejel. M. Horníček se tedy domluvil s mým kolegou, jak ho má uvést,
co vysvětlit publiku a jak udělat „redakci“ psaných dotazů. A také, jakou otázku
mu má položit tak říkajíc sám za sebe, protože na tu se dá odpovídat podle
potřeby různě dlouho.

Vše dobře dopadlo a tak V.Čapek občas doprovázel M.Horníčka při jeho Hovorech.
Pokud vím, obcházel všechny redakce zábavy tehdejší Československé televize
(tedy pražskou, bratislavskou i redakce v krajových studiích) s tím, aby některé
z těchto Hovorů byly zaznamenány. Všude dostal téměř shodnou odpověď : „Ty ses
snad zbláznil. Televize je přece na koukání, na kecání je rozhlas !“

Po velmi úspěšném uvedení Kinoautomatu v našem pavilonu na Světové výstavě v
Montrealu v roce 1967 jedna z prvních cest M.Horníčka vedla do Olomouce. Bylo to
začátkem prosince 1967. Shodou okolností jsem se 7. prosince ženil a požádal
Miroslava, jestli by mi nemohl jít za svědka. Samozřejmě souhlasil. Na radnici
se před obřadem jsme vyplňovali příslušné formuláře a paní matrikářka požádala o
občanské průkazy. Miroslav „občanku“ neměl, velice se omlouval a řekl paní
matrikářce : „Já jsem Horníček !“ A matrikářka mu na to odpověděla : „To by mohl
říci každý, pane Horníček !“ Naštěstí v Horníčkův prospěch zasáhl pan starosta a
potvrdil, že on pana Horníčka zná, takže postačí, když po obřadu sdělí pan
Horníček třeba telefonicky číslo svého občanského průkazu. Nicméně i toto
rozhodnutí komentovala paní matrikářka : „Občanský průkaz musí mít u sebe každý.
I pan Horníček !“

V.Čapek se pokusil na tyto postmontrealské Hovory upozornit Čs. televizi, ale
opět téměř marně. Až se nad ním slitoval jeho bývalý kolega z ostravské redakce,
toho času režisér brněnského studia Jiří Prokel a kameraman Dalimil Řehák, kteří
přijeli do Olomouce v únoru 1968 Hovory přes rampu natočit.

Pro znalce : natáčelo se na dvě filmové kamery Paillard Bolex H 16. Krátce poté
se týž štáb vypravil za Miroslavem Horníčkem do Mariánských Lázní, kde byly
natočeny Hovory mezi námi.

Po sestřihu byly Hovory s velkým úspěchem odvysílány a „ledy se hnuly“. Ján
Roháč se nápadu ujal (se slovy : „Počúvaj, Horníček je pražský umelec, netahaj
nám ho do Olomouce“), a tak vznikly pravidelné Hovory H. Ale ty první byly z
Olomouce. Dodnes leží v archivu brněnského televizního studia, byť s novými
titulky : „Připravila tvůrčí skupina Ivana Tučka.“



Miroslav Horníček později hostoval na Olomoucku také s pořadem Kantor Barnabáš a
žáci darebáci. Z malé vesničky Budětsko nedaleko Konice přijela delegace se
žádostí, jestli by mohl přijet pan Horníček k nim a co by to stálo. Horníčkův
kalendář ale byl zcela zaplněn. Jedině v pátek odpoledne tak kolem 14. hodiny by
to možná šlo. A když Miroslav Horníček souhlasil, došlo i na podmínky a MH
sdělil : „Víte, já mám obvykle dosti značné požadavky a mám je i teď. Všude
pořád slyším, ba i v jedné lidové písní se o tom zpívá, jak skvělé buchty a
koláče tady umíte upéci a tak bych si přál jako honorář mísu těchto vašich
pravých hanáckých dobrot.“ Vše bylo s radostí samozřejmě přislíbeno a v den
konání odjeli do příslušné vesničky M.Horníček s malířem A.Vondrou a V.Čapkem
jedním autem a Traxlerovci se mnou autem dalším. Trochu jsme bloudili a nikde
živé duše, byla doba polních prací a tak vesničky byly prázdné a lidé pracovali
na polích. Až jsme spatřili nějakého vojáka, zastavili jsme u něj a poznali
ruského regulovčíka. Ten by mohl vědět, kde je Budětsko, říkali kluci, tož se ho
zeptej. Zeptal jsem se : „Kdě zděs Budětsko ?“ Nevěděl anebo se bál, že by
vyzradil vojenské tajemství.

Ale dojeli jsme tam i bez jeho rady. Jídelna místního JZD byla pečlivě
vypulírovaná, vyzdobená a plná svátečně oblečených lidí. Zeptali jsme se místní
kulturní referentky : „To má ta vaše obec tolik lidí ?“ – „Ale kdepak, mnoho
jich přijelo i z dalekého okolí, když se dozvěděli, že tu bude Horníček“. Hovory
proběhly a na všechny pak čekalo opravdu skvělé pohoštění i s těmi svátečními
vdolečky, které všem chutnaly. (V Horníčkově knížce Klaunovy rozpravy na str.
167 je dokumentární fotografie).

Co vám budu povídat – měli jsme ho rádi, on měl rád nás a když jsme uspořádali v
Olomouci k jeho nedožitým 85. narozeninám vzpomínkový večer, jako by tam byl s
námi.

A jako kdyby nám zase připomenul jednu ze svých oblíbených písní :

Až my budem v Pánu,

jiná parta k ránu

zpívat bude jak my dnes.

Gaudeamus juvenes,

gaudeamus juvenes...