Papír, barvičky, šála a červený baret nesměly chybět v kufru přerovského kreslíře Martina Hrona, který se před nedávnem vydal na dalekou cestu do Číny. A proč právě tam? Martin zastupoval v Šanghaji v pražském stánku na veletržním EXPU naši republiku v kreslení karikatur. Se svými zážitky, které ho cestou provázely, se podělil i s námi.

Jaká byla cesta a co tvé první setkání s Šanghají?
Cesta přes třetinu světa byla úmorná. Ruský aeroflot si může s našimi dráhami ve zpoždění podat ruce, ale slunečný pohled na Šanghaj mi to vynahradil. Dvacetimilionová metropole mne pohltila. Pražská centrála mne spolu se souborem loutkářů ubytovala v luxusním hotelu blízko centra. Výhled z 25. patra na okolní mrakodrapy byl omračující.

Doletěli jsme ráno tamního času, takže celý den jsme se mohli seznamovat s městem. Hned po vystoupení z mikrobusu u hotelu k nám přiběhli tři Číňané s lukrativní nabídkou levných "značkových" hodinek a nekožené galanterie. Později jsem pochopil, že tímto potulným prodejem se snaží vydělat tak desetina města a to jistě není ve dvaceti milionovém městě málo. Najdete je na každém rohu. Většinou drží v ruce letáček s hodinkami a elektronikou. Velkým hitem tohoto roku je I-Phone. Šikovný smlouvač ho může mít za 1000 korun. Není sice zaručena originalita, ale nechají Vás ho vyzkoušet. Koneckonců většina věcí světa se již vyrábí v Číně. Dalším hitem pouličního prodeje byly kolečka, která se dají přidělat na boty.

Jaké vás přivítalo počasí?
Na počasí jsme měli velké štěstí. Prvních pár hodin nás přivítal teplý deštík, ale zbytek pobytu jsme se těšili tropickému bezmračnu.
V bance jsme si vyměnili eura na čínské Juany. Představovalo to půlhodinové papírování s několika formuláři a dotazníky. Šílená byrokracie.

Co doprava ve městě?
Šanghajská doprava je velikým kamenem úrazu. Rychle jsme museli zapomenout na to, že chodci na přechodu mají přednost a časem i na to, že semafor je pouze bezděčný barevný doplněk ulice samořízené chaosem. Všichni jednou jak o závod, stále troubí a do dvou pruhové silnice se klidně vedle sebe vejde i pět řad aut. Skláním se nad řidičským uměním zdejších taxikářů a po doporučení jsme si na jednoho mávli. Všechny šanghajské taxíky jsou značky Volkswagen Santana a dle firem barevně rozlišení. Tyrkysově modří jsou prý nejpoctivější a nejzkušenější. Vzali jsme si zeleného taxíka a ukázali na mapě cílovou stanici směr centrum. Taxík byl na naše poměry velmi levný, jen řidič na čtvrtý rychlostní stupeň jel dvacetikilometrovou rychlostí. Zřejmě kvalitní škola zelených taxikářů. Vystoupili jsme na vyhlídkovém břehu řeky. Scenérie nejvyšších domů byla velkolepá. Nenovější mrakodrap, jsme pro jeho tvar pojmenovali otvírák na flašky, snad jako tisíce turistů před námi. Cestou nás stále oslovovali pouliční prodejci hodinek a telefonů. To byl náš první den. Byli jsme unavení a tak jsme se vrátili do hotelu.

Další den bylo vystoupení. Dominantou pražského stánku na Expu byl věrohodně vytvořený Karlův most a Staroměstská radnice. Jako karikaturista jsem zaujal pozice přímo na mostu. Vždy jsem obdivoval karikaturisty a portrétisty na pravém Karlově mostě a chtěl se jim vyrovnat. Zde se mi to alespoň tímto prostřednictvím povedlo. Po otevření výstaviště pro veřejnost se pavilony zaplavili většinou čínskými návštěvníky.

Měl jsi strach z malování Číňanů?
Nejdříve ano, protože jsem se domníval, že nemají takové výrazné rysy jako Evropané. Nakonec se mi ale malovalo lépe než v Německu, kde jsou Echt výrazné obličeje. Každý Číňan je velmi osobitý a jedinečně se kreslí. Za chvíli byl most přeplněn, a tak jsem se musel přemístit před český stánek, aby nedošlo k pádům do Vltavy. Kreslení ubíhalo rychle. Na každém archu jsem měl předtištěnou mnou nakreslenou karikaturu Karlova mostu s pozadím Hradčan. Číňané si mne velmi oblíbili. Po dokončení každé karikatury jsem musel vstát, vyfotit se s každým členem rodiny a nakonec mne ještě mým foto aparátem automaticky vyfotili s kreslenou osobou. Byli báječní.
Loutkové divadlo slavilo úspěchy na podiu ve venkovních prostranstvích. Večer jsme se šťastní a znavení vrátili do hotelu. Čekali nás dva dny volna a putování po městě.

Jaká je vlastně Šanghaj?
Ráno jsme jeli tyrkysově modrým taxíkem přímo do starého města. Krásné pagodové stavby byly přeplněné trhovci s nejrůznějším druhem zboží od tyčinek na jídlo až po vrtulníky na dálkové ovládání. Uprostřed tohoto obchodního ruchu se nacházela JUJUAN zahrada, oáza relaxace a klidu. Altánky, pagody, potůčky, rybníčky s koja kapry a muzeum kaligrafie. Trochu bludiště, ale stálo to za to vidět. Já jsem si celý den brousil zuby na druhé nejvyšší místo Šanghaje. 468 metrů vysoká Oriental pearl tower, což je vysílač, který skýtá nádherný výhled na celou metropoli. Věž ve spodních útrobách skrývá velkolepé muzeum historie Číny. Na věži si mne ale odchytlo spoustu mimošanghajských čínských turistů a fotografovalo si mě jako exponát. Byl to zvláštní pocit. Ve druhé kopuli věži byla skleněná podlaha, po které mohl člověk chodit a dívat se na třistametrovou hloubku pod sebou. Druhá nejvyšší budova - Šanghajské obchodní centrum - otvírák zůstala nepokořena, neboť již nezbylo dost Juanů na vyhlídku. Prohlídka zabrala skoro celý den. Večer jsme si zašli do podprůměrné čínské restaurace, kde jsme si dali ohromný talíř s nudlemi, houbami a zeleninou za pár Juanů a dívali se na film z japonsko-čínské války, počastováni smíchem místních nad naší neohrabaností s jídelními hůlkami.
Druhý den jsme využili k nákupu suvenýrů. Za nejvděčnější suvenýr jsem seznal tradiční čínské křesadlové zapalovače. Málokdo na první pohled totiž pochopil jejich ovládání a doma jsem s tím slavil obrovský úspěch.

A co cesta zpět?
Ta byla dlouhá a úmorná. Devět hodin jsme letěli letadlem do Moskvy, a díky zpoždění chytli čtyřhodinovou prodlevu na ruském letišti Šeremeťevo. Pak už jen dvě a půl hodiny letu do Prahy. V Ruzyni jsme ale zjistili, že zavazadla nedorazila a zůstala v Moskvě. Až druhý den je do Přerova dovezla letištní služba z Ostravy. Byl jsem chudší o pár suvenýrů a švýcarský nůž. Každopádně této náročné cesty nelituji.