30 OTÁZEK A ODPOVĚDÍ O EVROPSKÉ ÚSTAVĚ

1) Proč potřebujeme tuto novou ústavu? Nestačí nám stávající smlouvy?

Odpověď:

    Evropská unie funguje poměrně dobře i na základě současných
smluv. Tento systém je však již velice složitý a pro většinu lidí obtížně
pochopitelný. Prezidenti a předsedové vlád členských států EU proto před
několika lety požádali skupinu odborníků, aby vypracovali jedinou, zjednodušenou
smlouvu – „Ústavu pro Evropu“. Vedoucí představitelé EU nové znění dokončili v
roce 2004.

Ústava v sobě spojuje úspěchy dosažené v posledních padesáti letech. Díky ní se
Evropská unie stává jasnější a transparentnější pro všechny. Jednodušší
rozhodovací postupy rovněž umožní efektivnější fungování EU.

Díky Evropské ústavě se Evropská unie stává demokratičtější, protože Evropský
parlament i národní parlamenty budou hrát významnější roli a občasné EU získají
právo požadovat zavedení nových iniciativ. Z celkového hlediska představuje
Evropská ústava ve srovnání se stávajícími smlouvami výrazné zlepšení a občanům
a členským státům EU přináší nové významné výhody.



2) Jaké změny přinese Evropská ústava „obyčejnému občanovi”?

Odpověď:

    Evropská ústava začleňuje Listinu základních práv (viz
Odpověď na otázku 7). Kromě toho potvrzuje vše, co o evropském občanství říkají
stávající smlouvy, a klade na toto témat předmět větší důraz. Článek I-10
zaručuje všem občanům EU tato práva:

• právo volného pohybu a pobytu na území EU;


• právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních
  volbách v členském státě, kde mají bydliště, a to za stejných podmínek, jako
  státní příslušníci dané země;


• právo na diplomatickou ochranu ve třetích zemích;


• právo předkládat petice Evropskému parlamentu;


• právo obracet se na evropského ombudsmana (veřejného ochránce práv);


• právo písemně se obracet na instituce EU v kterémkoli z jazyků Evropské
  ústavy a obdržet od nich odpovědi v tomtéž jazyce.

Evropská ústava dále zahrnuje Listinu základních práv (viz odpověď na otázku
č. 13).



3) Vytvoří Evropská ústava evropský “superstát”?

Odpověď:

    Nikoli, nevytvoří. Ačkoli se nazývá „Ústava“, jedná se prostě
o mezinárodní smlouvu sjednanou a ratifikovanou svrchovanými státy, které nadále
řídí EU. Článek I-1 Evropské ústavy jasně uvádí, že EU jedná na podle vůle svých
občanů a členských států, které jí svěřují její pravomoci. EU díky Evropské
ústavě získá na síle a efektivnosti, avšak nikoli formou okleštění pravomocí
členských států. Základní vztah mezi EU a členskými státy zůstane nezměněný, a o
jakýchkoli dalších podstatných změnách Evropské ústavy budou muset jednomyslně
rozhodnout členské státy. Článek I-5 Evropské ústavy výslovně požaduje, aby EU
respektovala národní identitu členských států, včetně jejich systémů regionální
a místní samosprávy.

Někdo tvrdí, že EU se stává státem, protože již má všechny zásadní atributy
státu, jako například území, občany, vlajku, hymnu, měnu, apod. Význam těchto
atributů je však značně přeceňován. Evropská unie má již dnes své občany, území,
vnější hranice, měnu, vlajku, apod. a Evropská ústava v tomto ohledu nepřinese
žádné změny. Tyto symboly však ještě z EU nedělají stát. I jiné instituce, jako
například fotbalové kluby, mají vlajky a hymny. Tvrzení, že EU bude mít
prezidenta, není správné. Bude existovat předseda (v některých jazycích EU
„president“) Evropské rady, tj. osoba předsedající jedné z institucí EU.
Evropská unie bude mít svého ministra zahraničí, avšak ten se bude v zásadě
zabývat pouze zahraniční a bezpečnostní politikou, kterou rámcově stanoví
členské státy. EU navíc nebude mít jeden z nejdůležitějších atributů státu –
vlastní armádu. V neposlední řádě je nutno říci, že rozpočet EU představuje
pouhé 1 % celkového HDP EU, zatímco rozpočty členských států dosahují hodnoty až
jedné třetiny celkového HDP, či dokonce více.

Podle Evropské ústavy členské státy EU řídí EU. Definují obecné politické
směřování a priority (prostřednictvím Evropské rady). Posuzují a přijímají
právní předpisy (prostřednictvím Rady ministrů). Slovo “ústava” je nutno chápat
v kontextu jedinečného procesu sjednocování Evropy. Z právního hlediska zůstává
Evropská ústava mezinárodní smlouvou. Hlavním důvodem je skutečnost, že ústava
se může vztahovat pouze na stát a že neexistuje nic jako „evropský stát“. Proces
ratifikace a revizí je procesem spojeným s mezinárodní smlouvou.

Za druhé, kromě funkce ministra zahraničních věcí a motta EU („jednota v
rozmanitosti“), jsou již všechny zmíněné „rysy“ obsaženy v příslušných
evropských smlouvách (evropské občanství, apod.) nebo v praxi (vlajka, hymna,
apod.). Když Česká republika vstoupila do EU, formálně přijala celé „acquis“, a
totéž učinili i čeští občané poměrem 77,33 % hlasů (referendum o přistoupení v
roce 2003).

Za třetí, ministr zahraničních věcí je jmenován a může být kdykoli odvolán
Evropskou radou. Funkci vykonává na základě mandátu, který mu dává Evropská
rada. Členské státy mají proto proces naprosto pod kontrolou. Cílem posílení
role předsedy Evropské rady je zvýšení viditelnosti a efektivnosti Evropské
rady, která má definovat obecné politické směřování a priority EU. Předseda
Evropské rady nenahrazuje hlavy států ani vlády členských států. Členské státy
si proto opět podrží plnou kontrolu.



4) Nahradí Evropská ústava Ústavu České republiky?

Odpověď:

    Evropská ústava nenahradí Ústavu České republiky. Existuje
souběžně s Ústavou České republiky, avšak je autonomní a má svůj vlastní raison
d’être. Evropská ústava definuje rámec působnosti Evropské unie. Evropa má navíc
svůj vlastní institucionální systém (Evropský parlament, Radu ministrů,
Evropskou komisi a Evropský soudní dvůr). Evropská ústava platí v rámci celé
Evropské unie.

Za prvé, Evropská ústava nenahrazuje ústavy jednotlivých členských zemí, a tyto
zůstávají platné a účinné v celém rozsahu.

Za druhé, priorita Evropské ústavy a zákonů přijímaných institucemi EU platí
pouze v kontextu kompetencí, které EU dává Evropská ústava. Jinak řečeno,
Evropská ústava nezasahuje do žádné ústavy ani zákona členského státu, pokud
daná věc nespadá do působnosti EU.

Za třetí, ačkoli se výše uvedený princip nadřazenosti poprvé objevuje v Evropské
ústavě, nejedná se o něco nového. Již roku 1964 v kauze Costa v. ENEL uvedl
Evropský soudní dvůr, že smlouva zakládající Evropská společenství vytvořila
svůj vlastní právní řád, který se stal nedílnou součástí právních řádů členských
zemí a který jsou jejich soudy povinny uplatňovat. Soud rovněž uvedl, že když
členské státy ustavily společenství neomezeného trvání, které má vlastní
instituce, právní subjektivitu, způsobilost k právním úkonům a schopnost
vystupovat na mezinárodní úrovni, jakož i reálné pravomoci vyplývající z omezení
svrchovanosti nebo delegace pravomocí ze států na společenství, členské státy
tak vytvořily soubor právních předpisů, který je závazný pro jejich občany i pro
státy samé.



5) Oslabuje Evropská ústava váhu menších zemí?

Odpověď:

    Ve skutečnosti ne. Je pravda, že váha menších zemí bude v
rámci hlasovacího systému mírně oslabena v důsledku přijetí systému, jehož cílem
je pojmout rozšířenou Evropskou unii s 25 členskými státy, avšak:

· v praxi se velice málo rozhodnutí přijímá většinovým hlasováním;

· menší státy mají tak jako tak menší váhu (vzhledem ke své velikosti a tudíž i
počtu hlasů, které mají k dispozici), a jejich vliv proto závisí na schopnosti
nalézt partnery a vytvořit koalice.

Dále platí, že podle Niceské smlouvy se musí 13 menších členských států
dohodnout, aby dosáhly blokační menšiny v Radě ministrů (článek 205, odstavec
1). Podle Evropské ústavy postačují hlasy 11 menších členských států k
zablokování rozhodnutí (článek I-25, odstavec 1) ukazuje, že relativní váha
menších členských států na základě Evropské ústavy vzroste. Přitom se nebere v
úvahu skutečnost, že v běžném životě EU se státy nedělí na malé a velké, nýbrž
zastávají různé názorové pozice s ohledem na různé cíle, které se týkají všech
zemí rovnocenně.



6) Omezuje Evropská ústava suverenitu členských zemí EU?

Odpověď:

    Tím, že jsou země součástí Evropské unie, sdružují svou
suverenitu. Jinak řečeno, členské země EU činí společná rozhodnutí v těch
oblastech, kde se rozhodly spolupracovat. Děje se tak prostřednictvím institucí
EU (jako jsou například Evropský parlament, Evropská rada a Evropská komise),
které za tímto účelem ustavily. Těmto institucím daly konkrétní pravomoci a
odpovědnost.

Je zjevné, že členství v EU přináší řadu výhod, avšak současně vyžaduje, aby
každý členský stát respektoval určitá pravidla a závazky s cílem dodržet
legitimní práva ostatních partnerů. Členství v EU zejména znamená, že členské
státy sdružují určité aspekty svých příslušných pravomocí a přenášejí je na
evropské instituce, které jsou povolány jednat ve společném zájmu. Stojí za
zmínku, že tato práva a závazky – na kterých se členské státy (opětovně)
jednomyslně dohodly v Evropské ústavě – jsou již zakotveny ve stávajících
smlouvách, ke kterým Česká republika (a její občané prostřednictvím referenda
konaného v roce 2003) dobrovolně přistoupila.

Tomuto způsobu společného rozhodování se říká „komunitární metoda rozhodování”.
Byla vytvořena tak, aby fungovala ve vztahu ke společnému zájmu všech členských
zemí EU. Pravidla tohoto systému jsou stanovena v evropských smlouvách, na
kterých se členské státy EU jednomyslně dohodly. Evropská ústava do současného
systému nevnáší žádné zásadní změny. Rozšiřuje sice rozsah působnosti „komunitární
metody“ na oblast soudní a policejní spolupráce a obranu, avšak na tom se
všechny členské státy EU jednomyslně dohodly, a cílem této změny je státům
umožnit efektivněji společně řešit nové problémy (např. mezinárodní terorismus).

• Článek I-1 jasně stanoví, že Evropská unie je výtvorem členských států,
  což znamená, že členské státy jsou „pány“ EU.


• Evropská unie má pouze ty pravomoci, které jí členské státy explicitně
  propůjčily, jak potvrzuje článek I-11.


• Evropská ústava dále jasně uvádí, že kompetence nepřenesené na EU
  zůstávají členským státům (druhá věta článek I-11.1).


• Obecná politická orientace a priority EU jsou dle článku I-21 definovány
  Evropskou radou, která sestává z hlav států nebo vlád členských zemí.


• Zákony a rozhodnutí jsou navíc vždy přijímána Radou ministrů, kterou tvoří
  představitelé členských zemí na ministerské úrovni (článek I-23).


• Podle Evropské ústavy Evropský parlament – který tvoří přímo volení
  zástupci občanů ze všech členských států EU – vykonává legislativní a
  rozpočtové funkce společně s Radou.


• Členství v EU není závazkem – kterýkoli evropský stát může požádat o vstup
  do EU (článek I-58), nebo může EU dobrovolně opustit (článek I-60). V této
  souvislosti nelze tvrdit, že Evropská ústava upírá právo na sebeurčení nebo
  ohrožuje suverenitu členských států. Naopak – článek I-5 jasně uvádí, že EU
  musí respektovat základní struktury členských zemí, zejména jejich politické a
  ústavní uspořádání, včetně jejich případné regionální správy a místní
  samosprávy. To jasně ukazuje, že není pravda, že by na základě Evropské ústavy
  Evropská unie „nahradila“ členské státy.

7) Zjednodušuje a zefektivňuje Evropská ústava proces rozhodování?


Odpověď:

    Ano, je tomu tak. Evropská ústava jasně stanoví tři kategorie
kompetencí EU, což občanů umožní snáze pochopit, kdo co dělá (článek I-12).
Zavádí jediný soubor šesti typů právních nástrojů (článek I-33), které nahradí
současný matoucí systém 36 různých typů! Evropská ústava rozšiřuje
„spolurozhodování“ na téměř všechny oblasti politiky. Jinak řečeno, Evropský
parlament a Rada EU budou většinu rozhodnutí činit společně a budou sdílet
legislativní pravomoci v prakticky všech oblastech. Evropská ústava dále zavádí
jednodušší pravidla hlasování v Radě na základě „kvalifikované většiny“. Podle
nových pravidel je rozhodnutí přijato, pokud ho podpoří 55 % členských států
představujících 65 % obyvatelstva.



8) Zvyšuje Evropská ústava počet rozhodnutí přijímaných v „Bruselu“ a
rozšiřuje pravomoci evropských institucí?

Odpověď:

    Nikoli, právě naopak. Díky tomu, že je jasné, kdo za co v
Evropské unii odpovídá, snižuje Evropská ústava riziko zbytečné centralizace.
Vychází z principu, že EU má pouze ty pravomoci, které jsou jí svěřeny (článek
I-11). To znamená, že EU („Brusel“) nemůže vykonávat působnost v oblasti, kde jí
Evropská ústava schválená všemi členskými státy nedává žádné pravomoci ani
odpovědnost. Evropská ústava poté uvádí rozdělení pravomocí a odpovědnosti
Evropské unie (jejích „kompetencí“) do tří kategorií:



Evropská unie má výlučnou pravomoc v těchto oblastech (článek I-13):

• celní unie;


• stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního
  trhu;


• měnová politika pro eurozónu;


• zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;
  


• společná obchodní politika.

Evropská unie sdílí pravomoci se členskými státy v mnoha dalších důležitých
oblastech (článek I-14):

• vnitřní trh;


• určité aspekty sociální politiky;


• hospodářská, sociální a územní soudržnost;


• zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů;


• životní prostředí;


• ochrana spotřebitele;


• doprava;


• transevropské sítě;


• energetika;


• oblast svobody, bezpečnosti a práva;


• společné bezpečnostní zájmy v oblasti veřejného zdraví.

V dalších oblastech může Evropská unie pouze podporovat, koordinovat nebo
doplňovat kroky členských států (článek I-17):

• ochrana a zlepšování lidského zdraví;


• průmysl;


• kultura;


• turistický ruch;


• vzdělávání, mládež, sport a odborná příprava;


• civilní ochrana;


• správní spolupráce.

Evropská ústava rovněž stanoví, že Evropská unie musí respektovat národní
identitu členských zemí, včetně jejich systémů regionální a místní samosprávy
(článek I-5). Princip subsidiarity, který je v Evropské ústavě zakotven,
znamená, že Evropská unie může jednat pouze v těch případech, kdy cíle
příslušného jednání nemůže v dostatečné míře dosáhnout příslušný členský stát na
ústřední, regionální nebo místní úrovni (článek I-11). Evropská ústava dává
národním parlamentům novou, důležitou roli „hlídacích psů“, kteří sledují, zda
Evropská komise tento princip respektuje při předkládání legislativních návrhů.



9) Bude legislativa EU nadřazená legislativě České republiky a bude mít
přednost před vnitrostátním právem?

Odpověď:

    Evropská ústava může v některých případech mít přednost před
vnitrostátním právem, avšak tak je tomu i v případě stávajících evropských
smluv, takže se nejedná o nic nového. Je rovněž nutno si ujasnit, co se přesně
myslí výrazem „mít přednost“. Evropská ústava stanoví, že komunitární právo (tj.
Evropská ústava a zákony přijímané evropskými institucemi) mají „přednost“ před
právem členských států. Co to znamená?

Přenesením pravomocí na instituce EU a zavedením komunitární metody rozhodování
vytvořily členské státy soubor zákonů, který se vztahuje na ně samé i jejich
občany. Evropské právo je nedílnou součástí právního řádu každého členského
státu a soudy v každém členském státě EU jsou povinny ho uplatňovat. Poprvé je
toto výslovně uvedeno v Evropské ústavě, avšak nejedná se o nic nového. Evropský
soudní dvůr toto jasně prohlásil v již v roce 1964 ve svém rozhodnutí v kauze
Costa v. ENEL.

Za druhé, „nadřazenost“ platí pouze v případech, kde členské státy EU přenesly
pravomoci a odpovědnost na EU. Komunitární právo nemá žádný dopad na
vnitrostátní právní předpisy, pokud se netýkají záležitostí, které spadají do
působnosti EU.

Princip přenesení znamená, že EU může jednat pouze v oblastech, které na ni byly
přeneseny členskými státy a uvedeny v Evropské ústavě.

Za druhé, princip subsidiarity znamená, že EU musí jednat pouze „tehdy a do té
míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými
státy na úrovni ústřední, regionální či místní” (viz článek I-11.3). Důkazní
břemeno nese EU a nikoli členské státy. EU dokonce musí dokázat, že navrhovaného
kroku může být „lépe dosaženo na úrovni EU“.

Za třetí, kromě principu přiměřenosti, obsah a forma jednání EU nepřesáhnou, „co
je nezbytné pro dosažení cílů ústavy“.

Tyto principy znamenají, že jakýkoli návrh evropské legislativy by měl obsahovat
„zevrubnou informaci“, který by umožnil porovnat soulad s principem subsidiarity
a přiměřenosti (viz. článek 5 protokolu Evropské ústavy o aplikaci těchto dvou
principů).



10) Co se stane, pokud bude Evropská ústava zamítnuta?

Odpověď:

    Aby ústavní smlouva mohla vstoupit v platnost, musí být
ratifikována všemi dvaceti pěti členskými státy (článek IV-447). Neexistují
žádná formální pravidla, která by stanovovala, jak si počínat v případě, že
ratifikace nebude úspěšná. Hlavy států a vlády 25 členských států však na sebe
vzaly politický závazek, že budou hledat řešení v rámci Evropské rady, pokud po
dvou letech od podpisu čtyři pětiny členských států Evropskou ústavu
ratifikovaly a jeden nebo několik států bude mít problémy s ratifikací. Mohou se
například pokusit Evropskou ústavu nechat ratifikovat napodruhé, konat
mezivládní konferenci nebo přijmout jiná ad hoc ujednání. Dokud nebude nalezeno
řešení, zůstane stávající Niceská smlouva platná v celém rozsahu.



11) Jakými pravidly se řídí rozhodování kvalifikovanou většinou hlasů?


Odpověď:

    Nové rozhodování kvalifikovanou většinou hlasů je založeno na
dvojí většině členských států a obyvatelstva: nejméně 55 % členů Rady, tvořených
nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně
65 % obyvatelstva Unie. Termín „obyvatelstvo“ je odkazem na definici zakotvenou
systémem soudnictví každého členského státu. Členský stát sám rozhodne, které
kategorie osob (občané, občané třetích zemí s legalizovaným pobytem, apod.)
budou pokládány za součást jejich obyvatelstva. Blokační menšinu musí tvořit
nejméně čtyři členové Rady, jinak se kvalifikovaná většina považuje za
dosaženou. Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo ministra zahraničních
věcí EU, je kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 72 % členů Rady
zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva EU.

Ve snaze vyvarovat se situace, kdy by pouze tři (velké) členské státy byly
schopné zablokovat rozhodnutí Rady v důsledku zvýšení populační hranice, musí
blokační menšinu tvořit nejméně čtyři členské státy. Navíc platí, že členové
Rady v počtu představujícím nejméně tři čtvrtiny blokační menšiny, ať již na
úrovni členských států nebo populace, mohou požadovat, aby hlasování bylo
odloženo a po přiměřenou dobu se pokračovalo v jednání s cílem dosáhnout širšího
konsensu v rámci Rady.

Nový hlasovací systém založený na dvojí většině vstoupí v případě úspěšné
ratifikace ústavy v platnost v roce 2009.



12) Bude české občanství nahrazeno evropským?

Odpověď:

    Evropská ústava se k této otázce vyjadřuje zcela jasně.
Článek I-10 Evropské ústavy potvrzuje, že „Každá osoba, která má státní
příslušnost členského státu, je občanem EU“ a „Občanství Unie doplňuje občanství
členského státu, nenahrazuje je.” Co se týče toho, kdo má „státní příslušnost
členského státu“, tuto otázku řeší výlučně vnitrostátní právo příslušného
členského státu.

Evropské občanství existuje v evropských smlouvách již od doby Maastrichtské
dohody z roku 1992. Česká republika a Češi přijali „acquis“ při přistoupení k
Evropské unii.

Evropské občanství bylo zavedeno s cílem dát evropským občanům určitá specifická
práva:

• právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států;


• právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních
  volbách v členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako
  státní příslušníci tohoto státu;


•  na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou státními
  příslušníky, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu
  kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto
  státu;


• petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na evropského
  veřejného ochránce práv a právo obracet se na orgány a poradní instituce Unie
  v jednom z jazyků Ústavy a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

13) Jak posílí Listina základních práv práva občanů EU? Jaký bude mít
dopad?

Odpověď:

    Listina základních práv byla schválena v Nice v roce 2000. Ve
zhruba padesáti článcích listiny je uveden výčet práv, kterých by měli všichni
občané EU požívat. Jedná se o otázky související s důstojností, svobodou,
rovností, solidaritou, občanstvím a spravedlností. Začleněním do Evropské ústavy
se listina stala právně závaznou, a některá listinou zakotvená práva přesahují
„tradičnější“ práva zaručená Evropskou úmluvou o lidských právech. Některá
ustanovení jasně vymezují zákazy, jako například článek, který zakazuje trest
smrti v členských zemích EU (článek II-62). Jiné jsou spíše deklaratorního
charakteru, jako například články uvádějící, že EU zajistí vysokou míru ochrany
spotřebitele (článek II-98) nebo vysokou míru ochrany životního prostředí
(článek II-97). Články tohoto druhu budou samozřejmě muset být doplněny
legislativou, která jim dá skutečný obsah. Instituce EU a členské státy musí
respektovat práva zakotvená listinou, a Evropský soudní dvůr na ně v tomto
ohledu bude dohlížet. To vše zaručuje práva a svobody občanů EU, avšak nijak to
nerozšiřuje pravomoci Evropské unie.



14) Rozšiřuje Evropská ústava pravomoci občanům EU tím, že jim umožňuje
podávat podněty k institucím EU?

Odpověď:

    Ano, a to znamená velký krok vpřed v zájmu demokracie. Článek
I-47 Evropské ústavy zavádí možnost iniciativ na straně občanů EU. Je to vůbec
poprvé, kdy byl proces rozhodování „obrácen“. Pokud se občané EU domnívají, že
je třeba přijmout nový zákon k provádění Evropské ústavy, mohou požádat Komisi
(v rozsahu jejích pravomocí), aby předložila návrh takového zákona. Petici musí
podepsat nejméně jeden milión občanů – státních příslušníků podstatného počtu
členských států. Iniciativa občanů EU se může týkat jakékoli otázky, za kterou
EU odpovídá. Může se jednat o ochranu dětí na internetu, ochranu přírody,
značení potravin, ochranu zdraví a bezpečnosti při práci, apod. Komise není
povinna občanskou iniciativu automaticky podpořit a musí jednat v rámci platných
pravidel. Bude proto například zapotřebí evropský zákon, který by (například)
stanovil, jakým způsobem mohou občané EU sepsat iniciativu, shromažďovat podpisy
a petici prezentovat. Musí rovněž stanovit časové limity a podmínky odpovědi
Komise.



15) Budou mít národní parlamenty větší slovo v evropských záležitostech?


Odpověď:

    Ano, nepochybně budou. Národní parlamenty se budou poprvé
přímo podílet na procesu rozhodování na evropské úrovni. V počáteční fázi
přípravy evropské legislativy budou parlamenty jednotlivých zemí fungovat jako
„hlídací pes“, dohlížející na zachování subsidiarity. To znamená, že každý návrh
evropského zákona musí být zaslán všem národním parlamentům všech dvaceti pěti
členských států EU. Parlamenty budou potom mít možnost (během 6 týdnů) prověřit,
zda je návrh v souladu s principem subsidiarity – jinak řečeno, zda autor návrhu
(obvykle Komise) nepřesáhl své pravomoci. Pokud se jedna třetina parlamentů
(nebo jedna čtvrtina, pokud se jedná o otázky svobody, bezpečnosti a práva)
domnívá, že navrhovaná legislativa není v souladu s principem subsidiarity,
návrh bude přepracován. Ačkoli Komise může trvat na svém návrhu, v praxi by
Komise mohla jen těžko ignorovat kolektivní vůli národních parlamentů, a je
vysoce pravděpodobné, že návrh pozmění nebo vezme zpět. Tato „žlutá karta“ v
rukou národních parlamentů tudíž nejspíše bude velice účinná. Národní parlamenty
nikdy předtím nepožívaly takových práv.

(„Subsidiarita“ znamená, že – v oblasti sdílených pravomocí – může EU jednat
pouze tehdy, pokud lze navrhované kroky prokazatelně lépe uskutečnit na úrovni
EU než na úrovni členských států (tj. musí prokázat „přidanou hodnotu“).)



16) Bude EU mít pravomoc podepisovat mezinárodní smlouvy?

Odpověď:

    EU smí uzavírat mezinárodní smlouvy pouze v souladu s
Evropskou ústavou (například v souvislosti se společnou obchodní politikou),
nebo v těch případech, kde je uzavření smlouvy nezbytné k dosažení některého z
cílů zakotvených Evropskou ústavou, a to v rámci politiky EU, nebo kde tak
stanoví právně závazný akt EU. Jedná se o pouhé potvrzení současné praxe, kterou
potvrdil Evropský soudní dvůr. Přistoupením k EU již Česká republika přijala
toto“acquis”.

Za druhé, Rada (kterou tvoří zástupci všech členských států) musí schválit
zahájení jednání, přijmout pravidla vyjednávání, schválit podpis smluv a tyto
uzavřít.

Za třetí, tvrzení, že členské státy budou moci uzavírat pouze takové smlouvy,
které bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU,
není správné. Článek I‑16-2 Evropské ústavy stanoví, že “členské státy aktivně a
bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU v duchu
loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost EU v této oblasti.“ Toto
pravidlo se vztahuje pouze na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a
jednoduše znamená, že jakmile se Evropská rada jednomyslně dohodne na postupu v
této oblasti, členské státy by neměly přijímat odlišná nebo protichůdná
opatření.



17) Zakládá Evropská ústava evropskou armádu?

Odpověď:

    Nezakládá. Podle Evropské ústavy je společná bezpečnostní a
obranná politika nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky
(článek . I-41). Evropská ústava dále stanoví, že členské státy musí dát EU k
dispozici civilní a vojenské kapacity za účelem provádění této politiky.
Evropská ústava však rovněž jasně říká, že jakékoli rozhodnutí v této oblasti
přijímá Rada jednomyslně. Každý členský stát má právo takové operace vetovat.
Rada může svěřit úkoly v oblasti odzbrojení, humanitárních a záchranných misí,
poradních a pomocných misí ve vojenské oblasti a misí pro udržení míru skupině
členských států, které jsou k tomu ochotné a mají pro takovou misi nezbytné
kapacity (článek . III-310). Žádný členský stát nemůže být k účasti nucen.

Evropská obranná agentura bude určena všem členským státům, které si přejí se na
ní podílet (článek . III-311). Podobně je stálá strukturovaná spolupráce v
oblasti bezpečnosti a obrany otevřena každému členskému státu, který se jí chce
účastnit, splňuje kritéria a zaváže se poskytnout kapacity (článek článek III-312).
Pokud si kterýkoli stát přeje ukončit účast na stálé strukturované spolupráci v
oblasti bezpečnosti, může tak kdykoli učinit.



18) Dává Evropská ústava Evropě silnější hlas ve světě?

Odpověď:

    Ano, nepochybně tomu tak je, a to je jedním z jejích hlavních
přínosů. Vše, co stávající smlouvy uvádějí stran vztahů mezi EU a zbytkem světa,
je nyní sloučeno v Hlavě V Evropské ústavy. Je tak ucelenější a snáze se čte.

Evropská ústava dále stanoví principy a cíle vnějšího působení EU: demokracie,
právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod,
úcta k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity (článek III-292).

Evropská ústava zakládá funkci ministra zahraničních věcí EU. Tato osoba bude
plnit dvě úlohy: v rámci Rady bude vrchním zástupcem pro otázky společné
zahraniční a bezpečnostní politiky, a současně bude komisařem (komisařkou) pro
vnější vztahy. EU se tím ve světě zviditelní, a v rámci mezinárodních vztahů ji
bude zastupovat jediná tvář. Znamená to rovněž, že v rámci zahraniční a
bezpečnostní politiky bude možné prosazovat „společné evropské zájmy“.

Evropská ústava rovněž zavádí konkrétní právní základ pro humanitární pomoc, s
důrazem na principy nestrannosti, neutrality a nepřípustnosti diskriminace.
Kromě toho zakotvuje i právní základ pro zřízení Evropského dobrovolnického
sboru humanitární pomoci (článek III-321).



19) Kdy vstoupí Evropská ústava v platnost?

Odpověď:

    Kdy vstoupí Evropská ústava v platnost? Evropská ústava musí
být ratifikována členskými státy Evropské unie v souladu s požadavky jejich
ústavních řádů. V platnost vstoupí dne 1. listopadu 2006, pokud k tomuto datu
budou všechny podepsané smlouvy uloženy u italské vlády, která archivuje
originály všech evropských smluv. Pokud tomu tak nebude, Evropská ústava vstoupí
v platnost v první den druhého měsíce následujícího poté, co dorazí poslední
podepsaný dokument.

Prohlášení o ratifikaci smlouvy zakládající ústavu pro Evropu

„Konference bere na vědomí, že pokud po dvou letech od podpisu smlouvy
zakládající ústavu pro Evropu ratifikovaly uvedenou smlouvu čtyři pětiny
členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo
s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada.“



20) Proč existují různé národní postupy pro ratifikaci Evropské ústavy?


Odpověď:

    Každá země se sama rozhodne, jakým způsobem bude ratifikovat
Evropskou ústavu, a to v souladu se svým ústavním řádem. Ratifikace může mít
formu schválení parlamentem a/nebo v referendu. Pokud Evropskou ústavu schvaluje
parlament dané země, postup závisí na uspořádání státu a parlamentu. Některé
parlamenty jsou jednokomorové (např. v Řecku), jiné sestávají ze dvou komor,
přičemž v takovém případě musí o Evropské ústavě hlasovat obě komory (jako
například v Německu). V některých členských státech, jako například v Belgii,
musí Evropskou ústavu schválit rovněž orgány nižších územních celků.

Referenda se mají konat v deseti členských státech: Dánsku, Francii, Irsku,
Lucembursku, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království a
pravděpodobně také v České republice. Některá referenda (v Lucembursku,
Nizozemsku, Španělsku a Spojeném království) mají pouze poradní charakter a
nejsou závazná, ačkoli vlády příslušných zemí budou nejspíše postupovat v
souladu s přáními, která lidé v referendech vyjádří.

Vzhledem k tomu, že v oblasti ratifikace neustále dochází ke změnám, viz náš
pravidelně aktualizovaný přehled v formě tabulky.



21) Pokud nedojde k ratifikaci Evropské ústavy, může skupina členských států
postupovat pomocí systému „zesílené spolupráce“?

Odpověď:

    Ano, to by mohly, avšak v souladu s pravidly zakotvenými ve
stávajících smlouvách a za určitých přísných podmínek. Pokud jeden nebo několik
členských států neprovede ratifikaci Evropské ústavy, budou nadále platit
stávající smlouvy (Nice). To znamená, že všech dvacet pět současných členských
států bude nadále součástí stávající EU. Niceská smlouva (článek 43) umožňuje
členským států, aby praktikovaly zesílenou spolupráci za velice přísných
podmínek.

Za prvé, zesílená spolupráce se musí týkat nejméně osmi členských států.

Za druhé, musí být až poslední možností, poté, co Rada uznala, že cíle takové
spolupráce nelze naplnit prostřednictvím pravidel zakotvených smlouvou v
přiměřeném časovém horizontu.

Za třetí, zesílená spolupráce musí respektovat několik podmínek. Jejím cílem
musí například být naplňování cílů EU, a musí respektovat smlouvy a jednotný
institucionální rámec EU. Nesmí překročit pravomoci EU a musí respektovat
pravomoci, práva a závazky těch členských států, které se na ní nepodílejí.



22) Vymezuje Evropská ústava geografické hranice EU?

Odpověď:

    V podstatě ne. Článek I-1 uvádí, že „Unie je otevřena všem
evropským státům, které ctí její hodnoty a zavazují se je společně podporovat.”
Vzhledem k tomu, že není právně definováno, co se rozumí pojmem „evropský“, při
výkladu tohoto ustanovení je nutno vzít v úvahu geografická, historická a
politická hlediska. Ještě významnější je skutečnost, že žadatelé o přijetí musí
uznávat hodnoty EU, které jsou uvedeny ve článku I-2: úcta k lidské důstojnosti,
svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv, včetně
práv příslušníků menšin. V úvahu je nutno vzít i článek I-57 Evropské ústavy,
který upravuje zvláštní vztah, který EU může navázat se sousedními zeměmi.



23) Usnadní Evropská ústava vstup nových členů do Evropské unie?

Odpověď:

    Ne, Evropská ústava vstup nových členů nijak neusnadňuje.
Stejně jako dříve vyžaduje zahájení jednání o přistoupení nového člena nejprve
jednomyslné rozhodnutí Rady a souhlas Evropského parlamentu. Po skončení
vyjednávání musí být uzavřena formální smlouva a poté ratifikována všemi
členskými státy i příslušnou kandidátskou zemí (viz článek I-58). Podmínky,
které musí země před vstupem splnit, jsou dokonce přísnější než dříve. Článek
I-58 jasně stanoví, že kandidátská země musí uznávat základní hodnoty EU. Jedná
se mimo jiné o úctu k lidské důstojnosti, svobodu, demokracii, rovnost, právní
stát a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin (viz článek
I-2). Žadatel musí tyto hodnoty nejenom ctít, nýbrž se i zavázat, že je bude
podporovat (viz článek I-1).



24) Oslabuje Evropská ústava to, čeho EU dosáhla na poli sociální ochrany?


Odpověď:

    Vůbec ne. Byly zavedeny pouze drobné změny, které
nepředstavují krok zpět. Ve skutečnosti je tomu právě naopak – Evropská ústava
přináší některá užitečná zlepšení, jako například rozšíření obvyklého postupu
hlasování tak, aby ošetřoval i koordinaci sociálních opatření pro sezónní
pracovníky. Vysoce konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství směřující k
plné zaměstnanosti a společenskému pokroku se uvádí jako jeden z cílů EU (článek
I-3). EU odpovídá za koordinaci hospodářských politik a politik zaměstnanosti
členských států (článek I-15), což umožňuje i případnou koordinaci sociální
politiky. Při vymezování a provádění politik a činností přihlíží EU k požadavkům
spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální
ochrany a bojem proti sociálnímu vyloučení (článek III-117).

Listina základních práv, která je nyní nedílnou součástí Evropské ústavy,
obsahuje část pojednávající o „solidaritě“, kde je zakotvena řada práv a zásad,
které mají přímý význam pro sociální oblast, jako například právo pracovníků na
informace a konzultace, právo sjednávat kolektivní smlouvy a činit kolektivní
kroky, práva na ochranu proti neopodstatněnému propouštění, právo přístupu k
sociálnímu zabezpečení a pomoci, apod.



25) Ohrožuje Evropská ústava veřejné služby?

Odpověď:

    Nikoli. Poprvé v historii EU zakládá Evropská ústava
autonomní právní existenci veřejných služeb, a uznává jejich význam při podpoře
sociální a územní soudržnosti (článek III-122). V Hlavě IV o solidaritě Listina
uvádí, že EU uznává a respektuje právo na přístup ke službám obecného
hospodářského zájmu. Evropská ústava tyto služby popisuje jako služby, „jimž
všichni v Unii přičítají určitou hodnotu“, a uznává jejich význam při podpoře
sociální a územní soudržnosti.

Evropská ústava požaduje, aby EU a její členské státy zajistily, aby služby
fungovaly za podmínek, které jim umožní plnit jejich úlohu. V části
pojednávající o dopravě se například jasně uvádí, že s Evropskou ústavou jsou
slučitelné podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které
představují náhradu za určitá plnění související s pojmem veřejné služby.
(článek III-238).

Evropská ústava dále vytváří nový základ pro zákony, které by stanovily principy
a podmínky (zejména hospodářské a finanční) pro fungování služeb obecného
hospodářského zájmu (článek III-122). Tyto zákony nemusí zasahovat do pravomoci
členských států poskytovat, zadávat a financovat takové služby. Zde se jedná o
novinku – podle stávajících smluv se na tyto služby vztahují pouze soutěžní
pravidla EU a pravidla vnitřního trhu.



26) Zachovává Evropská ústava úspěchy dosažené ze strany EU v oblasti ochrany
životního prostředí?

Odpověď:

    Ano, v celém rozsahu. Evropská ústava stanoví, že jedním z
cílů EU je usilovat o udržitelný rozvoj v Evropě, založený zejména na vysokém
stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí (článek I-3).

Ačkoli stávající smlouvy se na pojem udržitelného rozvoje odkazují, není příliš
jasný ani viditelný. Evropská ústava jej mnohem výrazněji zviditelňuje a jasněji
definuje. Udržitelný rozvoj je dále uveden jako jeden ze zásadních cílů EU ve
vztahu k širšímu světu (článek I-3 a článek III-292). To je naprostá novinka.
Životní prostředí je jednou z oblastí, kde EU a členské státy sdílí pravomoci.
Když EU v této oblasti činí nějaké kroky, musí tím sledovat jasně definované
cíle: zachování, ochranu a zlepšení kvality životního prostředí, ochranu
lidského zdraví, podporu obezřetného a racionálního využívání přírodních zdrojů,
podporu mezinárodních opatření k řešení regionálních nebo celosvětových
ekologických problémů.

Evropská ústava poprvé obsahuje ustanovení týkající se energetiky. Uvádí se v
něm, že cílem EU v této oblasti je zajistit řádné fungování trhu s energiemi,
zejména potom dodávky elektrické energie a podpora efektivního využívání energií
a energetických úspor, jakož i vývoj nových a obnovitelných zdrojů energie.

Evropská ústava dále obsahuje i „doložku solidarity“ (článek I-43), podle které
musí EU a její členské státy jednat společně v duchu solidarity, pokud bude
některý členský stát postižen přírodní nebo člověkem způsobenou pohromou.



27) Proč nebyla do finální verze Evropské ústavy zahrnuta zmínka o bohu?

Odpověď:

    Ústavy některých zemí tradičně obsahují zmínku o bohu. Když
bylo připravováno znění „ústavy pro Evropu“, některé vlády uvedly, že si přejí,
aby ústava obsahovala zmínku o bohu nebo odkaz na křesťanskou tradici EU. Jiné
státy obhajovaly světský charakter státu a jeho neutralitu ve vztahu k různým
náboženstvím, a proto nechtěly, aby v textu Evropské ústavy byl odkaz na
konkrétní náboženství. Evropská ústava v preambuli uvádí, že EU se inspiruje
kulturním, náboženským a humanistickým odkazem Evropy. Taková formulace je
neutrální a vhodná. Jakýkoli odkaz na specifická náboženství by mohl být vnímán
jako záležitost potenciálně rozdělující evropské občany.

Článek I-52 stanoví, že EU udržuje otevřený, transparentní a pravidelný dialog s
církvemi a organizacemi, stejně jako je tomu s občanskou společností.

Listina základních práv, která je nyní součástí Evropské ústavy, navíc stanoví,
že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (článek II-70).



28) Jaký je rozdíl mezi Evropskou ústavou a Konventem?

Odpověď:

    Konvent se konal od února 2002 do července 2003 a poprvé se
na něm sešli evropští a národní zástupci. Dne 15. prosince 2001 přijaly členské
státy v Laekenu Prohlášení o budoucnosti Evropské unie, a vyjádřily potřebu
demokratičtější, transparentnější a efektivnější Evropské unie.

Vyjádřily naději, že nastolí cestu k ústavě pro obyvatele Evropy.

K tomu účelu se státy rozhodly svolat Konvent, na kterém by se sešly hlavní
strany podílející se na jednání (představitelé národních parlamentů a Evropského
parlamentu, vlád a Komise) a posoudily zásadní otázky budoucího vývoje EU a
možné odpovědi na tyto otázky; tyto jsou prezentovány v návrhu smlouvy
zakládající ústavu pro Evropu.

Bylo třeba nalézt jasné a konsensuální odpovědi na řadu zásadních otázek:

· jak lépe zorganizovat rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy;

· jak lépe vymezit příslušné úkoly evropských institucí;

· jak zajistit koherenci a efektivnost vnějšího působení EU;

· jak posílit legitimnost EU.

Zasedání probíhalo od února 2002 do července 2003, předsedal mu Valéry Giscard
d’Estaing, Konvent vypracoval návrh smlouvy zakládající ústavu (návrh ústavy).

Tento návrh posloužil jako východisko pro jednání mezivládní konference, kterou
tvořily hlavy států a vlády členských zemí a přistupujících zemí a které
Evropskou ústavu s určitými změnami přijaly.



29) Je Evropská ústava „vytesána do kamene“? Lze ji vůbec někdy změnit?


Odpověď:

    Evropskou ústavu lze měnit a doplňovat stejně jako kteroukoli
jinou mezinárodní smlouvu, pokud je dodržen správný postup. Obvyklý postup je
takový, že kdykoli poté, co Evropská ústava vstoupí v platnost, vláda členského
státu, Evropský parlament nebo Komise mohou dát návrh na její změnu (článek
IV-443).

Navrhovanou změnu musí nejprve projednat Konvent (stejný jako Konvent, kterému
předsedal prezident Giscard d’Estaing v souvislosti s budoucností Evropy); změny
musí poté jednomyslně odsouhlasit všechny členské státy a následně je
ratifikovat v souladu s příslušnými požadavky jejich ústavních řádů.

Evropská ústava ovšem rovněž zavádí dva zjednodušené postupy pro přijímání změn.
První takový postup (článek IV-444) umožňuje přijmout rozhodnutí nikoli
jednomyslně, nýbrž kvalifikovanou většinou, nebo řádným legislativním postupem
namísto zvláštním legislativním postupem, avšak s tím, že v takovém případě
Evropská rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.
Druhý zjednodušený postup pro přijímání změn (článek IV-445) se týká vnitřní
politiky EU (část III Evropské ústavy). Tuto část Evropské ústavy může Evropská
rada měnit na základě jednomyslného rozhodnutí, aniž by musel zasedat Konvent.



30) Budou moci členské státy vystoupit z EU?

Odpověď:

    Kterýkoli ze členských států bude moci vystoupit z Evropské
unie v souladu s požadavky svého ústavního řádu. Členský stát, který se rozhodne
vystoupit, vyrozumí Evropskou radu o svém záměru. Na základě pokynů Evropské
rady Unie sjedná a uzavře s daným státem smlouvu, která zakotví ujednání jeho
vystoupení, s přihlédnutím k rámci pro budoucí vztah mezi daným státem a
Evropskou unií. Smlouvu uzavírá Evropská rada na základě kvalifikované většiny
hlasů a se souhlasem Evropského parlamentu. Evropská ústava se na příslušný stát
přestane vztahovat okamžikem nabytí účinnosti smlouvy o vystoupení, nebo po
uplynutí dvou let od notifikace uvedené v odstavci 2, pokud Evropská rada ve
shodě s příslušným státem jednomyslně nerozhodne o prodloužení tohoto období.


Stát, který vystoupí z Evropské unie, může požádat o zpětné přijetí.

zdroj: www.evropska-unie.cz