Sál městského domu praskal ve švech. Na prknech podia vystoupili s divadelním představením Cervantesova Dona Quijota dva herečtí velikáni a komici Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Kdo čekal klasický příběh rytíře Dona Quijota a jeho sluhy Sancho Panzy, byl udiven nadčasovostí více jak čtyři sta let starého románu.

Nejslavnější španělský pikareskní román z období renesance vyjadřuje komicky rozpor mezi skutečností a iluzí. Děj začíná představením hlavní postavy chudého šlechtice, který věnuje všechen svůj čas čtením starých rytířských románů. Fiktivní svět ho tak pohltí, že se rozhodne vzkřísit zašlou slávu rytířského stavu. Sám se stane potulným rytířem, který napravuje křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje dívky. Od tohoto počinu se ho snaží odradit jeho věrný sluha Sancho Panza. Doprovází svého pána a má značné pochybnosti o jeho zdravém rozumu.

Divadelní představení v podání Kaisera a Lábuse je mozaikou plnou sklíček. Někdy lesklých, jindy zaslepených. Zatímco Jiří Lábus akcentuje v Donu Quijotovi živočišně plebejské tóny, Kaiserův Sancho Panza připomíná intelektuála, který vzdělává svého pána. Co se stane, když se dostane člověk na mizinu? "Co je vlastně mizina? Pán neví, pán je VIP. Mizina může být třeba falešná ženská," uvažuje Quijote. Sancho oponuje, že když je člověk na mizině, je většinou v pr... "Čím větší "zadnice", tím větší mizina. "Co tak říci, milostivá paní, posaďte se za mnou na mizinu," dodává sluha, kterého okamžitě jeho pán napomíná: "Na uzdě musíš držet svoji blbost, tupost a předposranost." Písničky, které v představení zazněly, připomínají zase hity táborových ohňů. Při jedné z nich sklouzne interpret Olřich Kaiser až k Stánkům na levnou krásu bratrů Nedvědů.