Další z cestovatelských přednášek pořádaných městskou knihovnou zaplnila sál Agentury pro zemědělství a venkov. Tentokrát se přítomní mohli spolu s přednášející Boženou Dostálovou vypravit na jedno z nejvýznamnějších poutních míst – do španělského Santiaga de Compostela, kam ročně míří 30 tisíc poutníků z celého světa. Jaké to je ujít pěšky stovky kilometrů? Jak vypadají tito poutníci a jakých jsou národností? Mají vůbec kam večer složit své unavené tělo?

Sál Agentury pro zemědělství a venkov se včera kolem páté hodiny zaplnil do posledního místa. Kromě pasivních posluchačů, které sem přivedl pouze zájem o informace z této pouti, se mezi diváky objevilo také několik cestovatelů, kteří tuto pouť uskutečnili na svou kůži a hlavně po vlastních nohách. Přednášku tak doplnili také o své zážitky a svůj úhel pohledu. Přednášející Božena Dostálová se vydala na cestu úplně sama. "Podniknout tuto pouť jsem se rozhodla na základě několika velmi vřelých doporučení, viděla jsem reportáž v Objektivu, četla na internetu několik cestopisů a nakonec mě přesvědčila beseda varhaníka z Valašského Meziříčí Pavla Šerého, který šel do Santiaga až z Paříže. Během dvou měsíců ušel kolem 2 tisíc kilometrů," prozradila poutnice, která si na cestu vyhradila pouze dva týdny, během kterých ušla zhruba 300 kilometrů. "Během dne jsem ušla zhruba 20 kilometrů, délka cesty se lišila podle toho, jak daleko od sebe byly jednotlivé poutnické ubytovny, v nichž jsme mohli přespat. Zpravidla zde bylo velké množství dvoupatrových postelí v jedné místnosti, v ubytovnách se velmi dobře seznamovalo, což bylo poměrně příjemné, pokud člověk vyrazil na pouť sám," uvedla přednášející. Jeden z přítomných hostů dodal, že zhruba za 6 až 8 euro šlo sehnat ubytování, v němž jste nepotřebovali spacák, protože vám poskytli vlastní ložní. Poutnické menu ve speciálních poutnických restauracích šlo sehnat zhruba za 8 až 10 euro. V těchto restauracích vám také zadarmo dopustili vodu.

Přednášející si pochvalovala také celkové chování všech poutníků, kteří byli velmi přátelští a respektovali pravidla poutníků, mezi ně patřilo třeba to, že by se měli vzájemně dělit o jídlo. Pokud jste o společnost nestáli, nikdo vás neobtěžoval. "Při své cestě jsem potkala lidi různých věkových kategorií i národností. Nejvíce asi převažovali mladí lidé a spíše muži než ženy, ale výjimkou nebyli ani sedmdesátiletí důchodci. Co se týče národnostního zastoupení určitě převládali místní Španělé, Francouzi nebo třeba Němci. Bylo zde však také spousta Japonců, Jihokorejců, Američanů, Brazilců nebo třeba Jihoafričanů či Australanů. Opravdu zde byl zastoupen celý svět," prozradila poutnice, která dodala, že nejhůře se chovali jednoznačně Němci, kteří vůbec nectili poutnická pravidla. Byli hodně hluční, cestu si krátili autobusy a odmítali se dělit o jídlo. Jazykem pro navázání konverzace byla nepsaně angličtina.

Všechny poutní cesty, které vedou do Santiaga, jsou od roku 1993 zapsány pod dědictví UNESCO, jsou tedy stále upravovány a zejí čistotou. "Po celou dobu se šlo nádhernou přírodou, cestou jsme míjeli staré románské kostelíky. Navíc musím vyzdvihnout turistické značení, za celou dobu se mi nestalo, že bych zabloudila, žluté šipky skutečně navádí precizně," vzpomíná poutnice, která po několika dnech strávených na nohách s batohem na zádech konečně dorazila do vysněného cíle a kostel sv. Jakuba v Santiagu pro ni rozhodně nebyl zklamáním."Tak velký kostel jsem v životě neviděla, člověk si v něm připadal jako trpaslík. Ta krása rozhodně stála za to," svěřila se cestovatelka, která ze Santiaga de Compostela pokračovalo až na konec světa, tedy na nejzápadnější cíp Evropy – do malého přímořského městečka Finisterre, které omývaly rozbouřené vlny Atlantiku. Cesta ji nadchla natolik, že za čtyři roky se na místo vrátila zpět, tentokrát podnikla pouť ze Santiaga do Finisterre, která měřila 103 kilometrů. Na památku z obou cest jí zůstalo nejen spousta fotografií a navázaných přátelství, ale sbírku poutnických razítek a osvědčení o uskutečněné cestě. Všem, kteří by se chtěli na cestu vypravit, zkušená poutnice doporučuje: "Jedna ze zásad, která se zdá být zvlášť po několika ušlých kilometrech velmi užitečná, zní, že poutníkův batoh by měl vážit asi desetinu toho co poutník, každou zbytečnost navíc budete po cestě proklínat. Čím lehčí batoh, tím lehčí je také duše poutníka."