Vysát jed po uštknutí zmijí, skočit do vody pro tonoucího a nebo snažit se vytáhnout člověku v bezvědomí zapadlý jazyk z úst. Těchto chyb se často dopouštějí lidé, kteří chtějí zachránit druhé. Svým nezkušeným chováním jim však zpravidla spíš ublíží. Většina totiž často v takových situacích jednají podle toho, co znají z filmů. Aby se těchto nedopatření dělo co nejméně, je potřeba prevence už od dětských let. V průběhu prázdnin jsou proto na různých místech pořádány kurzy první pomoci, například v olomouckém akvaparku.

V průběhu letních prázdnin totiž nebezpečí číhá téměř na každém kroku. Jelikož lidé tráví hodně času u vody, může dojít nejen k tomu nejextrémnějšímu případu utonutí, ale třeba také poranění při pádech či skocích do vody. „To se často stane, když děti skáčou do neznámé vody. Nic neznamená, že pár kamarádům před nimi se nic nestalo, mohou skočit jen o centimetr vedle a je zle,“ popisuje záchranář Filip Válek, který kurzy pro děti provádí. Upozorňuje také na největší prohřešky, kterých se lidé při záchraně života dopouští: "Většina lidí by také ihned skákala do vody pro tonoucího. Tím však ohrožuje i svůj vlastní život. Nehraje roli, o kolik jsme zkušenější, větší a silnější než tonoucí, stáhl by nás pod vodu s sebou. Tonoucímu se snažíme pomoct ze břehu. Podáme mu klacek, pádlo z loďky nebo třeba triko, za které se může chytit a my jej pak přitáhneme," vysvětluje záchranář.

Úrazy se však zdaleka neodehrávají pouze ve vodě, dochází k nim také kdekoliv na souši. Jde třeba o otřesy mozku, zlomeniny nebo tržné rány. "Pokud narazíme na člověka v bezvědomí, nejdřív na něj promluvíme, dotkneme se jeho ramene.. Když nereaguje, přiložíme ucho k jeho ústům a pozorujeme hrudník, abychom zjistili, jestli dýchá. Každý člověk by se měl nadechnout dvakrát během deseti vteřin. Když se tak neděje, uvolníme mu dýchací cesty tím, že mu nadzvedneme bradu. Opakuji: nestrkáme prsty do úst! Co se týká resuscitace, u dospělých pouze provádíme masáž hrudníku, dokud nepřijede odborná pomoc. U dětí do šesti let začneme pěti úvodními dechy, což většinu dětí znovu nastartuje. Když to nepomůže, provádíme třicet stlačení hrudníku a dva vdechy," popisuje přesný postup Filip Válek.

Nebezpečné může být i píchnutí vosou nebo včelou, výjimkou není ani uštknutí zmijí. I v těchto případech většina laiků chybuje. "Děti jsou hodně ovlivněné tím, co vidí ve filmu nebo třeba v televizních zprávách. Pokud někoho uštkne zmije, malí zachránci by v první řadě chtěli jed vysát tak, jak to dělá Krokodýl Dundee. A to je velká chyba," popisuje Filip Válek. Lidé by ránu neměli ani zaškrcovat, riskovali by totiž amputaci nohy či ruky. "Stačí pomalu dojít za rodiči, známými nebo někým, kdo přivolá odbornou pomoc. V žádné případě neutíkat! Jed by se dostal rychleji do oběhového systému," upozorňuje záchranář.

Dalších přehmatů se však často dopouštějí i dospělí. Mezi největší omyly patří třeba kontrolovat člověku, který nehybně leží, tep. Zachránce tím ztrácí čas a navíc může cítit na ruce postiženého vlastní tep a mylně se domnívat, že ten, kterému chce pomoct, žije. Ve stejné situaci je také nebezpečné snažit se vytáhnout postiženému z úst zapadlý jazyk, žvýkačku nebo jakýkoliv předmět. Pokud by totiž byl ležící člověk mrtvý, mohl by zachránci ukousnout prsty.

Bohužel spousta lidí je lhostejných. Když třeba míjí na ulici člověka v bezvědomí, raději pokračují dále v chůzi, než aby situaci museli nějak řešit. "Všichni by si měli uvědomit, že jednou může takhle někde ležet jejich nejbližší a nikdo z kolemjdoucích mu nepomůže. Je potřeba, aby si lidé všímali, rychle přivolali pomoc a v nejlepším případě ještě věděli co dělat. To se snažíme děti naučit. Alarmující je, že hodně lidí, zejména dospělých, si pletou telefonní čísla, kde se mohou dovolat pomoci. Děti si je naopak pamatují docela přesně," uvádí záchranář a dodává, že na tom není nic těžkého. "Stačí si zapamatovat, že osmička z čísla 158 vypadá jako policejní pouta, pětka v čísle 155 zase jako vozíček a nula ve 150 jako rybník, který připomíná hasiče," uzavírá Válek.