Minulý týden jsme se naposledy rozloučili s Danuší Hosovou, profesorkou Gymnázia Jakuba Škody v důchodě. Smuteční obřad je vždy hluboce nostalgická záležitost, před člověkem se odvíjejí nepřeberné vzpomínky na společně prožitá léta.

V tomto případě gymnázium ještě v původním interiéru, vysoké dvoukřídlové dveře do tříd, prostorná sborovna s dvěma masivními dubovými stoly, u kterých měl každý kantor své místečko, stohy sešitů...

Jen minimum kolegů se zdržovalo ve svých odborných laboratořích. Z hodin se vraceli s nejrůznějšími pomůckami pod paží právě do sborovny, kde si ihned sdělovali nejnovější pocity z právě ukončené vyučovací hodiny. Všichni věděli všechno. Staří ostřílení a úctyhodní kmetové brzdili mladé horké hlavy začínajících kantorů. Simbióza stáří a mládí byla příkladná. My jsme se s úctou chovali k nim a oni k nám.

Profesorka Hosová patřila k výrazným osobnostem tohoto kolektivu. Jako absolventka tohoto ústavu se stala kolegyní svých bývalých profesorů. Milovala svou třídní profesorku Kamilku Burešovu, jedna druhé se svěřovaly vzájemně se svými osobními problémy. Tak jak se budova školy modernizovala, vzala za své i ta sborovna s dubovými stoly. Učitelé se rozptýlili do kabinetů podle oborů, staří kolegové odcházeli do penze a kabinetní politika navždy odzvonila bezprostřednímu společenskému klimatu sborovny. Dubové stoly nahradil kulatý artušovský stůl, u kterého jsme se scházeli pouze na porady a povinná politická školení.

Kolegyně Hosová byla výborná češtinářka, náročná třídní profesorka. V jejich třídách byl pořádek, studenti věděli, co si (ne)mohou dovolit. Dobře se v nich učilo. Kromě výuky věnovala svůj volný čas talentovaným recitátorům, začínajícím hercům a tanečníkům. V těchto oborech vychovala řadu budoucích úspěšných jedinců a laureátů četných soutěží. Ve svých osobních postojích a zásadách byla k sobě velmi náročná, ambiciózní a nekompromisní. Takto ji znali kolegové a studenti, kteří ji vždy respektovali. Pro ně nebyla jen výborným pedagogem, ale i rádcem a přítelem. Život si s ní pohrával v dobrém i ve zlém, statečně zdolávala všechny překážky, i když to často nebylo jednoduché.

Ráda bych se s ní rozloučila slovy básníka Nezvala:
Bylo to překrásné, žel všecko má svůj konec,
mlč, umíráčku mlč, ten smutek já už znám...
Sbohem a kdybychom si neřekli už více,
ať po nás zůstane maličká památka, vzdušná jak kapesník,
prostší než pohlednice a trochu mámivá jak vůně pozlátka....