Letošní poslední červnovou středu si bude jedenatřicetiletý Stanislav Cacek z Hustopečí nad Bečvou pamatovat zřejmě jako jeden z nejčernějších dnů svého života. Záplavová vlna, která mu nečekaně vtrhla do rodinného domku a během mžiku zničila vše, co posledních 11 let budoval, nebyla jediným šokem toho dne. Už dopoledne se dozvěděl, že hranická firma, kde posledních devět let pracoval jako údržbář, končí a on přijde o práci. "Trochu moc na jednoho," hodnotí svou situaci trpce otec dvou malých dětí.

Jeho partnerka a matka jejich dvou synů Zdeňka jen stěží zadržuje pláč. Hromádečku věcí, které se jim podařilo z domku zachránit, čistí v kanystru na dvorku. Všudypřítomné bláto se jí lepí na holínky a stříká jí na půjčené oblečení. Momentálně má jediný pocit - strach, že voda přijde znovu.
Osud partnery tvrdě zkouší, pro oba není povodeň prvním obdobným zážitkem. "Zažila jsem to už jednou s rodiči v nedalekém Milenově, odkud pocházím. Tehdy jsme také o všechno přišli," vzpomíná. Stanislav povodně zažil dokonce už dvakrát. "Zasahoval jsem při nich v sedmadevadesátém jako voják základní služby. Když jsem likvidoval tu spoušť, nikdy bych si nepomyslel, že se to někdy může stát i mně," posteskl si.
V domku, který od základů se ženou opravovali vlastníma rukama a investovali do něj veškeré peníze, jim nezůstalo kromě promáčených stěn téměř nic. "V půl desáté večer jsme slyšeli varování místního rozhlasu a přišlo nám to téměř k smíchu. Vždyť k Loučskému potoku je to od nás pěkně z kopce. Ale přepočítali jsme se," vrací se o dva dny zpět ve vzpomínkách Zdeňka.
Sousedi odnaproti dávali k vratům pytle s pískem. "Připadlo nám to přehnané. Během deseti minut už ale stála voda až na cestě před naším domem, manžela naštěstí napadlo pro jistotu odvézt auto. Šla jsem vzbudit děti, kdyby něco," popisuje mladá žena. A pak už šlo všechno ráz naráz. "Než jsem se nadála, čváchlo to do domu a já podávala pětiletého Míšu hasičům z okna. Starší Vašík a já jsme vyplavali," lesknou se jí oči při vzpomínce. Stanislav pak celou noc pomáhal hasičům s pročišťováním kanálů, aby voda z domku rychleji odtékala.
Rodina zatím bydlí u známých, domů se vrátit nemohou. Zbylo jim pár zimních kousků oblečení, které byly uskladněné v prvním patře, a rámy z postelí. "Matrace byly nasáklé blátem, nemáme oblečení, elektrospotřebiče, nábytek, hračky, nic," sdělují bolestně a honem vyhazují poslední zničená autíčka a stavebnice, aby hoši nic nezpozorovali. "Moc by je to mrzelo. Stejně jako nás mrzí, že jim teď nemůže dopřát žádné prázdniny. Plánovali jsme okružní jízdu republikou, kluci se těšili. Teď z toho samozřejmě nebude nic. Nevím, kde začít, jestli vydělávat nebo stavět, nevím, za co," přemýšlel Stanislav.
Prioritou pro rodinu je sehnat vysoušeč a zprovoznit nouzově alespoň jeden pokoj. "Vařit můžu i v altánku na plynové bombě, nejdůležitější je, abychom měli kde spát," plánují partneři.
Alespoň malý happy end - dnes po obědě Stanislavovi přišli z firmy nabídnout, že může navzdory předchozímu rozhodnutí zůstat a propuštěn bude až úplně mezi posledními. "Alespoň něco, ale budoucnost mi to neřeší," povzdechl si muž.