Často projíždím dálnicí D1. A vůbec při našem neustálém cestování vidíme spoustu bouraček. Někdy si v duchu říkám: "Jak je to možné? Rovný úsek a on to tady takto rozmlátí." Teď už vím, že to jde. Počasí mě neomlouvá. Spěchal jsem.

Jednoduše za to všechno může jen spěch a touha stihnout víc, než je možné. V tomto případě nemůžete překonávat sami sebe, přírodu a fyzikální zákony. Když jsem tam potom stál v dešti a čekal na sepsání protokolu, uvědomil jsem si, jak moc společného má potápění s normálním životem. Co vše mě naučilo a já se tím musím řídit nejenom pod vodou. Nemůžete překračovat své hranice a možnosti. Nikdy nemůžete podcenit přírodu a živly, které vás vždy přemůžou.

Jarda Macíček napsal na našich stránkách www.pirillo.cz, že jsem byl v šoku. Nepřipadal jsem si tak. Nedělal jsem nesmyslné věci, nepobíhal sem a tam, jen stál a přemýšlel. Racionálně jsem přemýšlel o tom, jak se do Přerova dostaneme, jestli zvládneme absolvovat koncert, jak budu řešit opravu auta a co vše musím zařídit. Potápění mě mnohému naučilo. Hlavně nepanikařit. Vždy se nadechnout, pohnout končetinami, a když zjistím, že žiju, tak je vše v pořádku. Vše ostatní je v danou chvíli nepodstatné. Celých 200 kilometrů k Přerovu jsem toho moc nenamluvil. Srovnával jsem si v hlavě, jak to dokážu? Hodit to, co se přihodilo na dvě hodiny za hlavu, abych koncert absolvoval na našich běžných sto dvacet procent. Ta duševní příprava se vyplatila. Už při vstupu na pódium jsem klukům říkal: "Co se stalo, necháváme tady. Teď tam jdeme s tím, že jim to natřem, jako za mlada." Necítil jsem se dobře, ale snažil jsem se kluky uklidňovat. Věděl jsem, že mají o mě obavu a to byla taky velká vzpruha. Hlavně musím říct to nejdůležitější. Lidi mi to opravdu moc usnadnili. Byli fantastičtí. Už jen to, že na nás více jak devadesát minut čekali, jak reagovali, když jsem přímo z auta skočil na pódium, říci jim, co se stalo, omluvit se a požádat je ještě o pět minut. Reakce byla neuvěřitelná, povzbuzující. Náměstí bylo plné. Nečekal jsem to a to mi dávalo velkou sílu. Koncert začal a já věděl, že se mi to podařilo. Vše jsem nechal dole v šatně, tu mou černou můru a pesimistickou náladu. Když jsem potom uslyšel, jak lidi sami dozpívávají písničku Poslední noc a jejich: "la la la la ", měl jsem opravdu husí kůži. Následovaly přídavky a dlouhý potlesk.

Děkuji za celou kapelu. Při odchodu z pódia už jsem zase byl ten normální člověk se svými velkými starostmi. Ale kdo je nemá? Vím, že podle jiných jsou ty moje jen obyčejné prkotiny. Každý se s těmi svými rve po svém. Ale i když nám život někdy zasadí kruté rány, přesto je úžasný. Stojí za to ho žít, a rvát se o své místo na slunci.