Proč jste si jako jednu z destinací pro své cesty vybral právě rumunský Banát?

Poprvé jsem se dočetl o našich krajanech v jednom cestovatelském magazínu a velmi mě to zaujalo. Článek obsahoval zajímavé informace o tom, jak naši krajané žijí, ale také krásné fotografie tamější přírody. V tu chvílí jsem byl rozhodnutý, že tam musím vyrazit a pokusit se vrátit v čase do časů našich dědečků a babiček.

Proč by měl podle vás český turista Banát navštívit?

Určitě kvůli našim krajanům, jejich archaické češtině, původním tradicím, zvykům, pohostinnosti a v neposlední řadě také kráse jejich krajiny.

Jak dlouho jste v Banátu pobýval? Jel jste tam jako turista, dobrovolník, pracovně?

V českých vesnicích Banátu jsem strávil při natáčení rozhovorů s místními lidmi něco přes dva týdny. Jel jsem tam v podstatě jako turista, ale mým záměrem od počátku bylo vytvořit filmový dokument, takže jistý pracovní záměr tam také byl.

Jak jste v Banátu bydlel?

Bydlel jsem u místních lidí. V českých vesnicích nejsou žádné hotely. Spát můžete buď ve stanu, nebo se lépe domluvit s někým z místních, kteří vás za úplatu velmi rádi ubytují u sebe doma. Stačí zajít do hospody, říct, že hledáte nocleh, a za chvilku už si budete moci hovět v péřových duchnách.

Která z navštívených vesniček vás nejvíce zaujala? A proč?

Všechny mají něco do sebe a jsou svým způsobem unikátní. Nemohu zpětně říci, že by mě osobně některá zaujala více, či méně. Pokud bych měl ale shrnout názory návštěvníků mých přednášek, kteří oblast navštívili, tak u většiny z nich je jejich zamilovanou vesnicí Rovensko. Snad kvůli její horské poloze, velmi malé velikosti, odlehlosti, nádherné přírodě, čistotě a krásnému kouzlu starých časů.

Jací jsou obyvatelé Banátu? Cítí se být Čechy nebo Rumuny? Jak přistupují k českým turistům?

Jak jsem je mohl poznat já, tak mohu říci, že jsou to velice milí lidé, skromní, houževnatí, ale také velmi veselí a pohostinní. Zcela určitě se cítí býti Čechy, neboť těmi také etnicky jsou. K českým turistům jako ke svým krajanům přistupují velice vřele. Je jen velká škoda a bohužel i přirozený a nezastavitelný vývoj, že z tamních českých vesnic stále odchází v důsledku nezaměstnanosti a dalších faktorů, jako je například vcelku nevýhodná podhorská poloha, hůře dostupná zdravotní péče a další služby či jejich odlehlost od větších měst, velké množství našich krajanů zpátky do České republiky.

Prozradil jste, že Banát zdaleka nebyl nebezpečnou a dobrodružnou cestou. Jaké jiné zajímavé destinace jste ještě navštívil? Bál jste se někdy o život?

Během měsíce jsem s přáteli projel Izrael a Palestinu na kole, v Jeruzalémě jsem pak později dva měsíce pracoval, procestoval jsem Maroko, Egypt, Moldavsko, Podněstří, Gruzii, Tanzanii, Keňu, Ugandu, Rwandu, Zanzibar a také mnoho evropských států. O holý život jsem se nebál nikdy, ale určitě jsem se během cestování setkal se situacemi, které mi nebyly příjemné.

Jak vás napadlo, že byste mohl o svých cestách pořádat přednášky a natáčet filmy?

Od malička jsem si četl různé cestopisy a prohlížel atlasy. Dálky mě vždycky hrozně lákaly a chtěl jsem zkrátka zažít nějaké dobrodružství. Když se potom naskytla příležitost jet v sedmnácti letech do Izraele a Palestiny a ještě k tomu tam cestovat na kolech, neváhal jsem ani minutu. Tahle cesta byla vlastně začátkem mého cestování tak, jak jsem si ho v mládí vysnil. Cestopisné přednášky pro školy a veřejnost už pak byly jen přirozeným dalším krokem. Cítil jsem potřebu předávat zážitky z těchto cest dalším lidem.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Cestovatelské sny mám většinou krátkou dobu, protože se je snažím vždycky co možná nejrychleji splnit. Posledním splněným snem byla Expedice Mahali do čtyř států východní Afriky, kterou jsem podnikl se svým kamarádem a kolegou z univerzity Oldřichem Smolou v červenci 2012. V současnosti mám sen o Expedici Krakatau, během které bychom chtěli s přítelkyní procestovat ostrov Jáva v Indonésii. Pokud se vše podaří, chtěli bychom se tam vydat v polovině června tohoto roku.

Nějaká vtipná historka z natáčení či cest ?

Vtipných situací se během každé cesty zažije mnoho. Když jsme s přáteli letěli do Maroka, tak jsem byl na letišti ve Frankfurtu zadržen a pokutován za nelegální držení zbraní. Málem nám ulétlo letadlo a vykoupila mě až 50 eurová pokuta. Příčinou všeho byla jen o dva centimetry delší čepel mého cestovního nožíku, než povolují německá pravidla a kamenem úrazu bylo asi také to, že se automaticky otvíral. Nůž mi byl zabaven a dodnes se bojím kvůli své pověsti cestovat do Německa. Sama měsíční cesta na kolech po Izraeli a Palestině je také svým způsobem vtipným šílenstvím, nemluvě o zážitcích z Afriky. Na vyprávění už bohužel zde není prostor, mohu snad jen pozvat čtenáře, ať se přijdou podívat na některou z mých přednášek. Více naleznete na www.svetakraj.cz.