Bylo to právě deset let, kdy jsem ještě jako malý capart seděla s otevřenou pusou v přeplněném Městském domě v Přerově a hltala jsem každé slovo, již tehdy legendárního Nohavici. A proto jsem ani chvíli neváhala a rozhodla se, že si tento koncert přeci nenechám ujít. Díky tomu, že tento koncert pořádala "naše" Dlažka, měla jsem možnost zakusit tento kulturní zážitek přímo jako pořadatel.

Radost a velké očekávání mě i tak nepokazilo, jak razítkování těch stovek lístků, tak chystání sálu - v čele s přenášením těch "náramně" lehkých židlí. Tak a mohlo to začít. Přeplněná tenisové hala byla plna dychtivých a nedočkavých diváků. I já jsem byla jedním z nich. A Jarek nás co?! Nezklamal! Zazpíval známé i méně známé písně, potěšil nás svými Virtuálkami (ruku na srdce - kolik z Vás si je po příchodu domů stáhlo - či poslechlo), pobavil nás svým osobitým humorem, dokázal rozezpívat celou tenisovou halu... Myslím si, že většina diváků odcházela domů s tím zajímavým a příjemným pocitem, který jim nedal spát. Mě osobně trochu zamrzelo, že se během chvilky vytratil a nerozdal ani jeden podpis. Ale co, buď už tu máme hvězdu se vším všudy, nebo se jen po dvouhodinovém koncertu zaslouženě těšil domů. I přesto mě tento úžasný písničkář a zajímavý člověk nezklamal a povedlo se mu to samé, co před deseti lety. Markétka na něj zase koukala s otevřenou pusou a velkým zaujetím.