Když v září minulého roku opouštěli dva studenti Michal Vičar a Martin Beťko s Julčou - Škodovkou 1000 MB olomoucké náměstí, měli před sebou dlouhou a nejistou cestu. Po téměř devíti měsících se vrátili šťastně zpět a uzavřeli tak svůj velký kruh kolem zeměkoule. Včera přijeli také na nádvoří přerovského pivovaru Zubr, aby se o své zážitky podělili s jedním ze sponzorů expedice.

"Podpořili jsme odvahu a chuť mladého týmu jít za svým cílem. I nám se ho podařilo dosáhnout. Hoši byli právě v Jižní Americe, když se Zubr Free stal pivem roku 2009 a jeho vítězství se tak poprvé zapíjelo mimo Evropu a s tamními domorodci. Ukázalo se, že Zubr Free byl tím správným palivem pro tuto smělou expedici," řekl Petr Hermély z pivovaru Zubr.

Na své cestě překonala posádka 4 světadíly, 22 států a najela téměř 35 tisíc kilometrů. Expedici, kterou tvořili dva mladí cestovatelé čtyřiadvacetiletý psycholog Michal Vičar a sedmadvacetiletý žurnalista Martin Beťko odstartovala 1. září loňského roku. Byla plná zážitků, překvapení, ale i překážek a nástrah. "Celá cesta nás vyšla na 600 tisíc, nejvíc jsme utratili za poplatky za přepravu," prozradili cestovatelé.
Dobrodružnou cestu plánovali dva roky dopředu. A jaký byl prvotní nápad? "Bavili jsme se s Michalem o krajinách, kam bychom se jeli podívat. Postupně jsme přidávali a přidávali krajin přibývalo. Nakonec jich bylo tolik, že nám cesta stále ležela v hlavě a nedalo nám to pokoj. Začali jsme proto dělat průzkumy na webech různých cestovatelů," prozradil prvotní nápad Rožumberák Martin.
"Úplně prvním nápadem však byla cesta do Číny a Austrálie. Jenže, když jsme zjišťovali podrobnosti, zjistili jsme, že za vjezd do Číny platí motoristé 80 000 korun. Navíc do auta nám chtěli Číňani posadit policistu, který by cestu s námi absolvoval a navigoval nás, kam máme jet," doplnil Michal, který včera oslavil čtyřiadvacáté narozeniny.

"Asi nejnáročnější částí cesty byl pro nás úsek za ruskou Čitou," vzpomíná Michal na nechvalně známý nedobudovaný úsek trans-sibiřské dálnice. "Asfaltová cesta najednou skončila a nezůstala nám jiná možnost, než se dvacítkou až třicítkou kodrcat přes kameny, bláto a potůčky. Úsek dlouhý 2100 kilometrů jsme takto jeli déle než týden." Cesta se pak ale za Chabarovskem naštěstí zase objevila, a tak mohla výprava bez větších potíží pokračovat až do Vladivostoku, odkud se přeplavila do Jižní Korey a následně do USA.

"V Americe jsme pak zažili asi nejvíc frustrující dva týdny, když jsme se devět dnů popotahovali s americkými celníky o to, aby propustili Julii z karantény. Nakonec se ale snaha vyplatila. Cesta po legendární Route 101 táhnoucí se podél západního pobřeží byla pro mě asi tou nejkrásnější částí celé cesty," říká Martin Beťko.
Do latino-amerického světa pak výprava vstoupila přes Mexiko, kde navštívila největší město světa Mexico city, zapatisty ovládaný stát Chiapas i malebné Guanajuato či údolí motýlů nedaleko Morelie. Z Mexica pak dobrodruzi pokračovali přes Střední Ameriku až do Panamy, odkud se přes Karibik plachetnicí přeplavili do občanskou válkou zmítané Kolumbie. "Měli jsme z tohoto úseku cesty trochu strach, nakonec jsme ale byli velmi překvapení, jak jsou domácí přátelští a pohostinní," komentuje cestu po Střední a Jižní Americe Michal a Martin k tomu dodává: "často se nám také stávalo, že nás lidé zastavovali a chtěli si povídat. Množství lidí, kteří nás pozvali k sobě na čaj nebo nám nabídli nocleh, se snad ani nedá spočítat. A to nejen v Amerikách, ale i v Rusku či Korey."

Poslední velká zkouška pak na cestovatele a jejich vůz čekala za brazilsko-guyanskými hranicemi.
"Stovky kilometrů jsme jeli do Georgetownu přes neobydlenou džungli, cesta byla převážně blátivá, výjimečně kamenitá a písečná, několikrát jsme zapadli až po dveře a museli počkat, až někdo půjde kolem a pomůže nám auto vytáhnout," vysvětluje Michal. "Obzvlášť těžký oříšek pak byly takzvané "pools" neboli bazény. Jde o metr i víc hluboké kaluže uprostřed cesty, které se nedají obejít, protože se rozprostírají po celé šíři cesty. Před každým takovýmto "bazénem" jsme museli zastavit, kaluž projít "naboso" a najít tak nejschůdnější cestu. Tento úsek cesty byl náročností srovnatelný s Ruskem, jelo se nám ale o poznání radostněji, protože jsme věděli, že se pomalu ale jistě blížíme k domovu."

"Zážitků z cesty je neskutečně mnoho, těžko říct, který byl největší," bilancuje Martin "Myslím, že určitě nikdy nezapomeneme na Čitu, kde nám ukradli z auta doklady a ještě v ten samý den je vrátili, na ďábelskou kuchyni Jižní Korey, na panenské pláže Střední Ameriky, na havárii a vlastnoruční vyklepávaní plechů ve Venezuele, kdy nám vypadla brzdová hadička a my nabourali do autobusu, na zmiňovanou cestu do Georgetownu ale hlavně na všechny ty skvělé lidi, které jsme po cestě potkali a kteří se stali našimi přáteli," uzavírá ještě cestovatel.

Podle mladých cestovatelů zvládala Julča celou trasu se ctí. Sice se pokazilo vše, co se snad na čtyřicet let starém autě pokazit dá, ale šikovné ruce cestovatelů, nebo telefonická pomoc mechanika, když byli v koncích, dokázala pokaždé Julii postavit zpět na nohy - kola.
A kam jejich kroky budou směřovat dál? "Cesta není o tom, že poznáváte země, ale je to o návratu domů. Snažili jsme se poznávat lidi, krajinu a přírodu, víceméně nás všude vítali s otevřenou náručí, ale doma je doma. Já se chci teď usadit. Zasadit strom….," zasnil se Michal. A co na to Martin? "Uvažuji o tom, že napíšeme cestopis. Vždyť máme spoustu materiálů, spoustu poznámek, fotek a filmů."

Trasa v číslech:
Počet ujetých kilometrů: 34 800
Průměrná spotřeba: 8,3 litrů na 100 kilometrů
Nejvyšší dosažená rychlost: 120 kilometrů v hodině
Průměrná cestovní rychlost: 135 kilometrů za den

Seznam států, které Julie a její posádka navštívila:
Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Jižní Korea, USA, Mexiko, Guatemala, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Brazílie, Guyana, Belgie, Holandsko, Německo, ČR.