Sedíme u kávy. Je teplý podzimní den a frontman kapely D.U.Bmusic, dobrodruh Pavel Kadlíček, má za sebou čtyři týdny aklimatizace po dlouhé čtyřměsíční cestě napříč Kanadou. Na kole ujel 9 902 kilometrů s nejvyšším převýšením 2000 metrů. Jel Skalistými horami, nekonečně dlouhými prériemi až ke břehům Atlantiku na ostrově Newfounland. Byl sám, pln strachu a očekávání. Sám jen se svým kolem a šedesátikilovým nákladem.

Nikdo nepochopí nastoupané metry, které musel Pavel překonat, stejně tak, jak si nikdo z nás nedokáže představit dřinu poslední tří set kilometrů, které musel zdolat na rozbitém kole. Jel sněhem, v bouři a plískanici, divokou krajinou stovky kilometrů, které pro Kanaďany nejsou žádnou vzdáleností - vstříc svému snu a novým poznáním. V prériích se ztrácel jako zrnko písku. Cestou míjel haldy odpadků, prodíral se křovinami a mokřinou. Setkal se tváří v tvář s medvědem grizzly, pozoroval mohutné losy a ve vodách oceánu dovádějící se velryby. Jedl rizoto a fazole, spal ve stanu a chrástu…
"Před mým odjezdem se v médiích řešili jen medvědi. Nepopírám, měl jsem z nich obavy. Když jsem přiletěl do Vancouveru, kde jsem se dva dny zdržel, pěkně jsem to od místních schytal. "Dodržuj pravidla a nic se ti nestane," říkali.

"Spadl jsem do toho opravdu po hlavě. Tam se totiž příliš nestanuje. Lidé přespávají ve velkých obytných autech. A tak když jsem ulehl k spánu, slyšel jsem všechny zvuky okolo. Ráno mě probudilo několik mývalů, kteří se okýnkem snažili dostat do zaparkovaného vozu. Při stoupání do hor Britské Kolumbie jsem potkal svého prvního medvěda. V duchu jsem si říkal: Nedej Bože, aby to byl grizzly se špatnou náladou. A nocí, které jsem nespal, přibývalo. Plachta stanu byla pro mě psychologickou bariérou, kterou si ale za ty čtyři měsíce můj mozek přebral. Nejdůležitější bylo najít si místo, kde bych se dvě až tři hodiny vyspal, a v klidu najedl. Těmito radami od místních lidí jsem se řídil. "Když posloucháš své tělo, co ti řekne, máš klid. Pokud si ale hraješ na borce, můžeš si to pěkně vyžrat."

Další cesta pak pokračovala z prérie do Ontárijské divočiny. Uchlácholen pohodou, čtrnáctidenní jízdy si Pavel koupil k jídlu sušenou rybu a popíjel u stanu víno. "Kempoval jsem jako doma u Bečvy. Moje ostražitost byla ta tam. Ráno jsem ale uslyšel u stanu podivné hučení, a když jsem vykoukl, narazil jsem na medvěda černého. Místní dokážou v divočině žít a pravidla dodržovat, ale já se měl ještě co učit. S prvním grizzlym jsem se setkal v Národním parku Yoho. Byla plískanice, a když jsem se podíval mezi stromy, tvář mně zkameněla. Stál tam, sám, mohutný, majestátný… Kanadská příroda je prostě nádherná a já chtěl dělat fotky stůj co stůj. Vydal jsem se proto po grizzlyho stopách a fotil. Narazil jsem i na stádo losů, ale abych pořídil pěkný snímek, musel jsem se za nimi brodit padesát metrů mokřinou. Je to adrenalin, a já jsem zjistil, že jediní, kdo mě cestou ohrožují, jsou lidé. Pro mě není problém přespat v chrástí nebo u řeky s medvědy. Největší průšvih jsou party opilců, kteří vyráží o víkendu ven. Na takovou partičku jsem narazil v Québecu. V jednu hodinu ráno přijelo k mému stanu auto s opilými, zfetovanými Portorikánci, kteří mi do stanu svítili, a stříleli po něj světlice. Nakonec na mě vytáhli kudlu. Chtěli prachy. Přiznám se, že jsem měl knedlík v krku. Naštěstí ale, jelo kolem auto a Portorikánci vzali do zaječích. Byl jsem tak vystresovanej, že jsem sbalil během pětatřiceti minut stan a chtěl co nejdřív pryč."

"Největší gró mé cesty bylo ale na nekonečných rovinách prérie. Když jsem jel přes řeku Saskatchewan, blížila se velká bouře. Kousek od místní vesnice jsem našel starou boudu se šoupacími dveřmi. Vlezl jsem dovnitř a zatarasil dveře kolem. Lehl jsem na desku stolu, vzal si čelovku a četl. Venku létaly blesky, burácely hromy a já usnul. Najednou jsem ucítil, že mě někdo drží za ruku. Vyletěl jsem, čelovka spadla na zem a já křičel hrůzou. Myslel jsem, že mě vystřelí srdce z těla. Když jsem po čtyřech lozil po boudě a konečně svítilnu našel, zjistil jsem, že jsem tady sám…"

Poslouchat Pavlovo poutavé vyprávění nebralo konce. Děsivé okamžiky, střídaly i příjemná setkání s místními lidmi, kteří nic neřeší a podat pomocnou ruku je pro ně naprosto běžným jevem. Pavel si sen splnil - na kole projel napříč Kanadou. Nebýt ale jeho blízkých a kamarádů z D.U.Bmusic, zůstal by jeho sen, jen snem.

A protože zážitky, které Pavla cestou potkaly, by vydaly na knihu, podělí se s nimi s návštěvníky besed Expedice Canadabike 2010, které se uskuteční předběžně 5. listopadu v 18 hodin v Restauraci Pivovar, 12. listopadu v 18 hodin v Sokolovně Rokytnice. Aktuální stav bude zveřejněn na Canadabike.cz.