Po rušném pracovním týdnu jsem se v sobotu ráno vydala vlakem z Prahy navštívit přátele na Moravu. Ještě ospalá a hlavně moc ráda, že už je konečně víkend, jsem v poloprázdném expresu usnula. Nevadilo mi, že je trochu chladno, v kupé to maličko páchne a sedadla nejsou pravda nejčistější. Ten, kdo pravidelně cestuje Expresem 529 Velehrad, je na tento nekomfort už dávno zvyklý.

Průvodčí hned někde za Prahou zkontroloval jízdenky, a pak už kolem jen procházel. Ve sportovním oblečení a s malým batůžkem pod hlavou se mi dřímalo spokojeně a dobře. Probudili mne dva pánové odhadem kolem sedmdesátky. Vpadli do kupé a první hned bez pozdravu spustil: Co to je? Toto není lehátkový vůz. Udělej nám místo! A co je to tu za smard? Měřili si mě arogantními pohledy a zároveň se bavili, jak se jim podařilo šokovat mladou ženu. Sedla jsem si ke dveřím, přitáhla k sobě batoh a čekala, že se důchodci uvelebí a bude klid. Kupodivu nebyl. Druhý starší elegán se do mne čistou hanáčtinou pustil: Točí se mně hlava. Pusť mně sednóť ke dveřám. Nechcu seděť u okna. To už jsem se vzpamatovala a pánům jsem vysvětlila, že ve vlaku je dostatek volných míst, kde se jim zajisté bude cestovat lépe, a pokud se jim něco nelíbí, nemusí trávit jízdu právě zde. Usedli. Jeden přímo naproti, druhý vedle mého batůžku. Vytáhla jsem z kapsy mobil, abych se podívala, kolik je hodin. "Telefonování zakázáno," rýpl si pobaveně a agresivně zároveň jeden z mých nových spolucestujících. Nereagovala jsem. Slovní ataky nepřestávaly. Nadechla jsem se a razantně, ale slušně požádala pána naproti, aby mi okamžitě přestal tykat. Po chvilce rozmýšlení si mě změřil pohledem a pronesl: Ale tolik ti zase néni?! Po mé rázné odpovědi se konečně rozhostilo ticho. Oba muži se pak volně dali do debaty a aniž by vnímali, že je poslouchám, prozradili na sebe spoustu informací. Třeba také to, že jsou členové filatelistického klubu, že právě jedou z výstavy známek a jsou rodáci z Tovačova. Zasvěceně a moudře spolu rozmlouvali o grafikách, originálech a dopisnicích, a pak zavzpomínali na mladá léta, jak a kde byli na vojně. A jaké to tenkrát bylo krásné, že šikana za jejich mládí nebyla a dnes jí všude je a že oni by to určitě nedělali. A já, rodilá a hrdá Hanačka, jsem se za svoje krajany poprvé v životě zastyděla.
Apropo: Když v Olomouci vysedali, první z nich – manžel, otec a dědeček v jedné osobě – nedokázal ani říct na shledanou. Druhý, jak je pro něho zřejmě typické, zakončil celé představení zády ke mně a až z chodbičky polohlasným "Tož nashle". A já jen dodávám: Tož Moraváci z Tovačova, ve vašich šlépějích bych šla opravdu jen nerada.