Reklama

Čtvrtek 18. října 2018, svátek má Lukáš, venku je 18.8 °C

Plyšovou lišku dostala před 42 lety na Vánoce. Hračka se stala inspirací pro detektivku

Rozhovory

4.10.2018

Autor: hcz

V pořadí už osmá kniha spisovatelky Lenky Chalupové se právě dnes objevila na pultech českých a slovenských knihkupectví. Jmenuje se Liščí tanec a stejně jako v předešlých knihách se autorka vydává po stopách rodinného dramatu.  Kniha, která má detektivní linku, odhaluje tajemství rodiny Foretovy, která žije v Přerově.

Příběh je smyšlený, jen plyšová liška je reálnou postavou. "Červená plyšová byla moje nejoblíbenější hračka v dětství. Dostala jsem ji v necelých čtyřech letech na Vánoce. Byla mi inspirací právě pro tuto knihu. V románu ale patří liška chlapci - pětiletému Prokopu Foretovi, který si lišku přál k narozeninám. Jenže jeho starší sourozenci ho dráždí tím, že si jeho milovanou hračku přehazují - a hrají s ní drsnou hru zvanou liščí tanec. Píše se rok 1975 a schyluje se k tragédii, která rodinu navždy poznamená,“ říká spisovatelka Lenka Chalupová. Hlavní část románu se odehrává v roce 2017, kdy hlavní hrdinka knihy Hermína Foretová slaví osmdesáté narozeniny a přeje si strávit část léta v hájence pod Hostýnem, kam jezdila se svými dětmi v čase jejich dětství a kde právě v roce 1975 došlo k tragédii. "Jenže právě tam se všem otevřou staré rány, které ani po dvaačtyřiceti letech nepřebolely. Hermína i její tři děti se vracejí domů s výčitkami, které se v místě neštěstí zhmotnily,“ naznačuje autorka.

Říkáš, že plyšová liška byla inspirací pro knihu. Jak se to tak stane, že se autorovi prolne jeho hračka do díla?
S mou liškou jsem byla už v dětství pověstná. Zatímco jiné holky vozily v kočárku panenky, já měla pod peřinkami zásadně lišku. Měla jsem ji zkrátka ze všech svých hraček nejraději, byla krásně červená a voněla plyšem. Oblékala jsem ji do oblečků, máma mi na ni šila i pletla, měla svou postýlku, jezdila s námi na výlety, tahala jsem ji zkrátka všude… Do knihy se prolnula i vzpomínka, kdy jsem si v parném létě přála pro svou lišku plátěný čepeček, aby jí nepařilo slunko na hlavu, když pojedeme k vodě. Než se máma dostala k tomu, že mi pro ni klobouček pořídila, vyřešila jsem to po svém - lišce jsem na hlavu nasadila kalhotky, do jejíchž nohaviček krásně pasovaly uši - a s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. To, jak jsem se o svou lišku starala, se promítlo i do knihy.  Jen místo mne je jejím dětským opatrovatelem jistý Prokop Foret - poněkud smutná postava románu… Já jsem o svou lišku už dávno přišla, ale mnohokrát jsem si na ni vzpomněla a říkala si, že bych svou věrnou společnici z dětství mohla promítnout alespoň do knihy.


 

 

 

Foto: Hana Žáčková

Mluvíš o dětství. Jak ty vzpomínáš na dětská léta?
Prožila jsem krásné dětství v milující rodině. Měla jsem a stále mám své skvělé rodiče a o necelé tři roky staršího bratra. Narodila jsem se v Přerově a prožila typické dětství v socialismu - žili jsme v jednom z panelových domů na Velké Dlážce, kde měli byty zaměstnanci Přerovských strojíren. Na sídlišti byla spousta dětí - mých kamarádů a také spolužáků. O víkendech jsme jezdili k babičce do Němčic nad Hanou, od jara do podzimu jsme chodili na zahrádku, kterou měli rodiče u trati v Předmostí. Měli jsme tam i garáž, kam jsem moc ráda chodila, protože mě odjakživa zajímala auta. Když dal táta naši bledě modrou Škodu 100 na rampu, hned jsem byla u něho, abych se podívala na podvozek nebo přidržela nářadí. Musím přiznat, že ač holka, vždycky mě více zajímaly technické věci, v nichž si můj táta liboval, než třeba mámina kuchyně. Ostatně, vaření nemám ráda dodnes.

Byla jsi už jako dítě milovnice příběhů?
Ano, moc ráda jsme četla a ještě raději psala. Už jako malá jsem si vedla sešity, do kterých jsem kreslila a zapisovala běžné příhody ze života. Líbilo se mi i poslouchat příběhy cizích lidí, třeba i sousedů, nebo dětí venku. Moje máma třeba není typ člověka, který by se příliš zajímal o řeči druhých, vlastně ani neznala tolik lidí v domě, co já. Nejednou jsem přiletěla domů, oči navrch hlavy a líčila jsem jí, co kdo o kom říkal, kdo se s kým pohádal a proč… nebo třeba kdo se stěhuje a kam. A máma mě vyslechla a pak řekla: „Ale já ty lidi vůbec neznám, Leničko.“ Fakt jsem nechápala, jak je možné, že je nezná, když bydlí třeba o pár vchodů dál. Zůstalo mi to dodnes. Ráda poslouchám příběhy, které mi mohou být inspirací, ať už jsou veselé nebo smutné.

Dětství jsi prožila na Velké Dlážce - tam se odehrává i část tvé knihy Pomněnkové matky. Kde se odehrává Liščí tanec?
Hlavní hrdinka Hermína Foretová bydlí v ulici Na Hrázi, její dcera Gita ve Dvořákově ulici, syn Cyril v ubytovně U Výstaviště a další syn Hynek v Olomouci, v ulici Na Vozovce. V knize je ale celá řada dalších reálií.

Liščí tanec je tvou osmou knihou. Čeká ji křest jako předešlá díla?
Ano, kniha se bude křtít v sobotu 3. listopadu v Městském domě na koncertě přerovské kapely Re -Vox, kterou mám moc ráda. A pokud někdo bude chtít podpis či věnování do knihy, může ji nechat v kterémkoliv přerovském knihkupectví - do tří dnů ji každému podepíšu, jsem tak s knihkupci domluvená.

 

hcz

Reklama

OBEC HORNÍ MOŠTĚNICE

Katalog firem » Obce » A-K

Obec Horní Moštěnice Leží na posledním výběžku Hostýnské vrchoviny v nadmořské výšce 206 – 220 m nad mořem na okraji úrodné Hané. Obec je rozložena na pravém břehu řeky Moštěnka...