Napsat knihu, která zaujme vydavatele natolik, že jí dá šanci - to není v dnešní době jednoduché, a ani běžné. Přerovské spisovatelce Lence Chalupové se ale na tomto "poli" daří. V říjnu vydala v pražském vydavatelství svou čtvrtou knihu a navíc se jí díky tématu povedlo znovu rozproudit debatu o ztracených dětech. Kniha Pomněnkové matky totiž pojedná o ženách, kterým se domů nevrátily jejich děti. Román získal podporu i ředitelky nadace Naše dítě Zuzany Baudyšové, která do knihy vložila svůj dovětek.

Knihu jste představila i v přímém přenosu České televize, kde mimo jiné zazněly i důvody, proč jste si takové téma zrovna vybrala…

O knize, která by pojednávala o ztracených dětech i jejich matkách, jsem uvažovala dlouho. A letos byla vhodná chvíle pro psychologicko-detektivní příběh na téma ztracené děti. Přesně před deseti lety se totiž v České republice začal připomínat Mezinárodní den pohřešovaných dětí - také se mu říká Pomněnkový den, protože symbolem toho dne je pomněnka, která říká rodičům: "Nezapomeň na mě". Tento den je celosvětovou vzpomínkou na šestiletého Etana Patze z New Yorku, který se 25. květen roku 1979 ztratil při své první samostatné cestě do školy. Kniha "Pomněnkové matky" přináší fiktivní příběhy přerovských matek, kterým se ztratily děti. Jde o dva příběhy. Ze začátku to vypadá, že každý z těch příběhů si žije svým životem, ale nakonec čtenář zjistí, jak moc se osudy obou žen přiblíží a prolnou.

Hlavní hrdinky žijí v Přerově… Ale když si odmyslíme, že jde o fiktivní příběh, znáte doopravdy nějaké matky, které jsou "pomněnkové"?

Když jsem knihu vloni před Vánoci začala psát, nemohla jsem nevzpomenout na příběh jedné maminky, která žije ve vedlejší ulici. V roce 2001 odjely její dvě děti, syn a dcera ve věku třináct a deset let, na letní prázdniny. Jejich švagr jim slíbil, že je vezme pod stan na jižní Moravu. Jenže děti se nikdy nevrátily… Příběh byl čtyři měsíce obestřen tajemstvím. Na podzim, někdy v listopadu, byly obě děti nalezeny mrtvé - umučené. Jejich švagr, manžel jejich starší sestry, zřejmě spáchal sebevraždu. Paní původně žila v Hranicích, pak se přestěhovala do Přerova, chtěla být zřejmě dál od místa, kde ji dusily vzpomínky. Sama ještě po devíti letech - kdy byla ochotna mluvit do novin, v nichž jsem v té době pracovala - přiznávala, že ji ze snu budí hlasy dětí, které ji volají. Její vyprávění bylo hrozně smutné a emotivní. Ale nebyla v pravém slova smyslu pomněnkovou matkou, protože její děti se našly, byť mrtvé. Pomněnkové mámy jsou ty ženy, kterým se ztratilo dítě - a ony o jejich osudu nic neví.

Máte představu, kolik je tedy v České republice zhruba pomněnkových matek?

Za posledních dvacet let asi dvacet. Asi nejznámějším českým příběhem je osud Honzíka Nejedlého. Ten v lednu roku 1998 odešel za svým kamarádem, a už ho nikdo nikdy neviděl. Pamatuji si z té doby vstoupení rodičů, kteří se zoufale přimykali k nejrůznějším nadějím, které nakonec nedopadly. Dnes by byl Honzík už dospělý muž, v době zmizení mu bylo dvanáct let. Právě on se stal jakýmsi symbolem českého Pomněnkového dne, který se každoročně připomíná 25. května. Ale jsou i jiná jména, na která nejde zapomenout. Karolína Planá, Ivana Košková...

Prozradíte, jak se v knize jmenují vaše pohřešované děti?

Iglika Jordanová, jejíž otec byl Bulhar, a Zuzana Mádlová. V tom jsem se nikde neinspirovala, ta jména mě zkrátka napadla. Jen v případě bulharského jména Iglika jsem si vzala na pomoc google, kde jsem hledala dívčí bulharské jméno s významem květiny.

Máte v plánu autogramiádu?

Žádnou oficiální zatím ne. Knihy ale budu chodit podepisovat do dvou přerovských knihkupectví - Mezi světy a Kanzelsberger. Když čtenáři budou mít zájem o autogram, nechají mi tam knihu. U předešlé knihy Utopená se to osvědčilo, spolupráce s knihkupci byla výborná.

A na závěr otázka - jak je v dnešní době složité najít vydavatele?

Není to nic jednoduchého, protože píše mnoho lidí, ale jen malému procentu z nich se podaří, aby jim dal vydavatel svou podporu. Ten musí knize - tématu i zpracování - věřit. Dává do toho své peníze, čas i jméno, takže si nemůže dovolit vydat dílo, které by bylo špatně prodejné. Snad jsme měla štěstí, když jsme vloni v létě narazila na internetu na vydavatele Josefa Snětivého, který na podzim vydal knihu Utopená. A do roka dal šanci i Pomněnkovým matkám.