Od minulého týdne výstavní síň Pasáž zaplnily zajímavé skulptury sochařky Ivany Šrámkové, která je pro většinu Přerovanů známá jako autorka soch na Tyršově mostě. Sama sochařka v rozhovoru přiznala, že díky těmto sochám ji nyní k Přerovu váže silné pouto. A je vděčna všem občanů za to, že ji i její sochy vzali na milost. Přečtěte si nejen o autorčině tvorbě, ale i o jejím vztahu k Tyršovu mostu a Přerovu.  

Většina Přerovanů vás zná pouze jako autorku soch z Tyršova mostu, čím jiným se ve své tvorbě zabýváte?
Věnuji se spíše figurální tvorbě než nějaké abstrakci, takže zpravidla u mě vedou různá zvířata. Nejvíce se asi zajímám o téma ptáků. To se opět projevilo i na Tyršově mostě.

Jaké materiály při tvorbě používáte?
Na přerovské výstavě můžete vidět hlavně skleněné skulptury a dvě betonové sochy. To je asi nejčastější materiál, se kterým pracuji. Vystudovala jsem střední školu sklářskou a na umprumce také ateliér skla, takže je to materiál, o kterém hodně vím a je mi nejbližší.

Jak dlouho trvá zhotovit takovou skulpturu?
To záleží na velikosti, třeba výroba holubice a koně, kteří se nacházejí na této výstavě, trvá asi šest týdnů, protože se to musí velmi pomalu chladit. Je to dost náročná práce a občas i neúspěšná, dílo totiž může prasknout. Navíc nepočítám čas, který strávím zpracováváním vlastního nápadu a přípravou modelu.

Jak dlouho trvá vyrobit sochu většího rozměru, třeba nám známou sochu zubra?
Ten model jsem vyráběla asi necelý rok, i když s nějakými přestávkami, a pak následovala práce bronzařská, kterou dělali v bronzařské firmě, kteří se zabývají jenom odléváním. Takže je lepší práci svěřit mistrům, kteří mají ty zkušenosti. Než to všechno dělat úplně sama.

V čem pro vás byla práce pro Přerov zajímavá?
Tato práce pro mě byla svým způsobem přelomová. Má úplně jiný rozměr, než práce, kterou jsem do té doby dělala. Navíc jsem sochy chtěla udělat tak, aby lidi neomrzely a bavily je vždy, když půjdou po mostě. Aby jim dělaly nejen radost, ale měly k Přerovu i určitý vztah. I podle toho jsem vymýšlela koncepci všech soch. Je tam i zubr, který byl navržen proto, že je symbolem Přerova. Jsou to sochy, které jsou venku, a lidé se na ně musí koukat další desítky let, takže je to určitě i velká zodpovědnost.

Zpočátku byla v Přerově situace kolem Tyršova mostu velmi emočně vypjatá. Vy sama jste uznala, že jste nejdřív cítila spíše skepsi k přijetí vašich soch. Jak to vnímáte teď?
Myslím, že teď už je to v pohodě. Když se sochy stavěly, tak byly emoce vyhrocenější, ale teď už utichly. Podle mě si je místní oblíbili. Možná k tomu přispěla i řada ocenění, které most i sochy získaly.

A jak vnímáte vy osobně toto množství ocenění?
Většinou, když se dělá podobná veřejná akce, tak je autor donucen ke kompromisu a práce zpravidla nedopadne tak, jak by sám chtěl. My jsme měli velké štěstí, že jsme to mohli udělat podle svého nejlepšího svědomí a mohli to dotáhnout co nejdál. Myslím si, že to lze vycítit a snad z toho vyplyne i poučení, že když už si někdo vybere architekta nebo umělce, tak mu má věřit a dát volnou ruku. Takže ze všech ocenění mám samozřejmě velkou radost.

Na čem teď pracujete? Děláte něco v tak velkém rozměru, nebo menší práce?Hlásila jsem se do několika architektonických soutěží, ale zatím jsem nijak neuspěla, taková příležitost, jako ta přerovská se asi neobjeví mockrát za život. Momentálně plánuji výstavu v Praze v jedné opuštěné židovské synagoze.

V poslední době se objevilo několik případů vandalismu spojených s vašimi sochami. Jaké jsou vaše pocity, když vám ničí „vaše dítě“?
Když jsme sochy vyráběli, hodně lidí, kteří mi s nimi pomáhali, říkalo, že je určitě nespokojení občané rozřežou, nebo alespoň počmárají. Čekala jsem to nejhorší. V porovnání s tím, co lidé hlavně ze začátku prorokovali, se v podstatě dlouho nic nedělo. Takže to beru tak, že je prima, že si místní uvědomili, že mají krásný most a ty sochy jsou pěkné, takže je příjemné kolem nich chodit. Těch pár vandalů neřeším.

Narodila jste se v Železném Brodě, aktuálně žijete v Praze. Máte k Přerovu nějaký bližší vztah?
To je složitější. Troufnu si říct, že když jsem se sem jela ještě na starý most podívat, tak jsem tu byla vůbec poprvé. Ale teď k němu mám asi hlubší vztah, cítím se k němu tak nějak zavázána, takže se sem určitě budu opakovaně vracet a sledovat, jak se mému "dítěti" daří.